Kathy Reichs v Praze - 22.10.2012

23. října 2012 v 11:25 | Sibelinne |  Zážitník
Upozorňuji, že tyhle zážitkové články si vzhledem k nízkému počtu čtenářů píšu hlavně pro sebe, abych si mohla za pár let zavzpomínat, takže pokud chcete číst jen o Kathy, skočte rovnou o tři až čtyři odstavce níž.

Včerejšek se nesl v duchu zajímavých setkání. Potkala jsem tři moc fajn dámy - Cirrat, kterou možná znáte, KayTee, kterou asi neznáte a samozřejmě taky Kathy Reichs! :D

Ze setkání s Kathy jsem byla poněkud nervózní, nevěděla jsem, co čekat a taky nesnáším tyhle dlouhé cesty a motání se po Praze, takže jsem celou noc skoro nespala a půl dne mi bylo z nervů špatně od žaludku. Mívám to tak třeba i před koncerty. Ale Kathy je moje asi nejoblíbenější žijící autorka (a když dokážu vybrat jednu, tak to už je něco :)), tak co bych kvůli ní neudělala, že? :D Dokonce jsem trochu flákla školu. Odpadly sice dva předměty ze čtyř, ale zrovna ty, kde se nehlídá prezence :D

No, ale i přes mou nervozitu jsem přece jen nic nezapomněla, neztratila, měla jsem správné jízdenky, nasedla do správného vlaku a dojela v pořádku do Prahy. No a tam si pro mě na nádraží přišla Cirrat, takže jsem měla průvodkyni :) Udělaly jsme si "tour po pražských průšvizích" :) a zašly do hospůdky Kellyxír, kterou jsem slíbila propagovat (kromě nás tam nikdo nebyl a je to fakt škoda), tak to dělám :) Opravdu se mi tam líbilo. Po stěnách podivné nápisy, xichtík poskládaný z ovoce, pod pultem lebka, na stropě potrubí a hadí kůže, křivule, dřevěný nábytek... no jako za magistra Kellyho :) A na to, že je to pod Hradem, tam měli slušné ceny. A taky docela vtipný lístek :) Tímto bych chtěla Cirrat ještě jednou poděkovat, že to se mnou přestála i s bolavou nohou. A taky za ty krásné jehlice do vlasů, které jsem tak dlouho sháněla.

Od Kellyxíru mě Cirrat dovedla na ulici Tržiště, kde se v Americkém centru konalo setkání s Kathy Reichs. Tam jsem se zase potkala s KayTee, už podruhé. Držela mi místo hned ve druhé řadě, takže jsem dost dobře viděla (až na to, že ta holka před mnou se pořád nakláněla doleva, takže já jsem musela taky :D) a hlavně slyšela.
 

Nepijte jen s Mírou, přiberte rozum

16. října 2012 v 11:27 | Sibelinne
Jakkoli může být příjemným společníkem, při konzumaci alkoholu se příliš nespoléhejte na Míru, ale spíš na rozum. Míra se totiž občas posouvá a posouvá, až nakonec zjistíte, že sedí támhle s tou hezkou slečnou u stolu na konci hospody. No a následky si jistě umíte představit.

Mně osobně se ještě nestalo, že bych ráno měla kocovinu, "vokno", že bych po chlastu zvracela, tančila na stole, případně skončila pod stolem. Maximálně mi bylo špatně, ale to bylo nejspíš taky z přežrání, jelikož ve větším než malém množství (ale u mě to pořád nejsou žádné hektoliry) piju asi jenom na oslavách. A jsem fakt ráda. Nepovažuju to za něco, čím by si člověk "měl aspoň jednou projít", jako že i s takovým názorem už jsem se setkala.

H pozitivní

10. října 2012 v 16:39 | Sibelinne |  Trocha kultury nikoho nezabije
,,Oh, you're in my veins and I cannot get you out", zpívá se v písni In my veins od Andrewa Bella. Ta je sice o ženě, ale tenhle úryvek přesně vystihuje můj vztah k hudbě. Ano, to je to H v nadpisu. Už dávno jsem totiž zjistila, že mám hudbu v krvi. A zbavit se jí nelze. A vlastně mě nenapadá jediný důvod, proč by takovou šílenost někdo dělal.

Tím, že mám hudbu v krvi, bohužel nemyslím to, že bych ji uměla tvořit. Tedy, tvořit a následně reprodukovat. Vlastně ani pořádně neznám noty. Nikdy jsem na nic neuměla zahrát víc než Ovčáky čtveráky. Ale občas si jen tak něco broukám, tvořím melodii tak, jak mi přijde na mysl a užívám si to, ten zvuk, ten proces tvoření. Jen škoda, že drtivou většinu zapomenu prakticky hned po tom, co zazní. A ty zbylé výjimky nemají o moc veselejší osud, protože budu zřejmě navždy jediná, kdo je uslyší.

I když nejsem skladatelka ani virtuózka, hodně, hodně ráda zpívám. Vždycky mám velkou radost, když mám čistý hlas a "jde mi to". Chodím už čtvrtý semestr do sboru a zpívala jsem už na základní škole. Sólový zpěv před publikem je už od té doby má noční můra, které jsem bohužel byla několikrát vystavena, ale ve sboru je to něco jiného. Jednak se pozornost nezaměřuje jen na mě, a skladba pak získává jakýsi nový rozměr.

Asi nejvíce se u mě přítomnost hudby v krvi projevuje při jejím poslechu. Někdy stačí zaslechnout první tóny písně, která pasuje do mé momentální nálady, ať už je to metalová vypalovačka nebo ploužákoidní instrumentálka, a cítím, jak se ve mně probouzí jakási energie. Jako by mnou něco proudilo. A to je právě to Háčko. To něco, co je mou součástí a bez čeho si neumím život představit.
 


Tak trochu jiná víra

23. září 2012 v 10:41 | Sibelinne |  Kouřové signály
Tenhle článek nebude o náboženství. Je k tématu týdne a bude o víře ve víly a jiné bytosti.

Abych pravdu řekla, ani nevím, jestli vlastně věřím na víly, skřítky, dryády a další bytosti. Řekla bych, že spíš doufám, že existují. Asi mám tak nějak pocit, že pokud ano, svět to dělá jaksi krásnějším, i když je nevidíme.

Možná jste si v některých starších článcích, alespoň v tom minulém, všimli, že o nich mluvím, jako by to byla běžná součást života. Pro mě vlastně tak trochu je. Od dětství miluju fantasy. Od dob Harryho Pottera už jsem toho přečetla hodně a začala jsem taky psát (i když si musím přiznat, že než něco dopíšu, tak pravděpodobně pomře několik set generací jepic :)). Milovník, a zejména autor, fantasy prostě musí vidět svět jinak. Jak by vůbec dokázal někdy něco stvořit, kdyby si neuměl představit, že ten velký kus skály před ním je možná zkamenělý obr?

Vyprávění o výpravě

4. září 2012 v 18:30 | Sibelinne |  Zážitník
To bylo dneska dobrodrůžo. Vydala jsem se prozkoumat zas další kousíček světa. Kousek od Kramolína, kde momentálně peleším, jsou dvě elektrárny - Dukovany a Dalešice. Dalešická elektrárna je od vesnice kousíček, chodím k ní docela často, ale nikdy jsem nebyla až dole. Až do dneška.

Šla jsem serpentinamovitou cestou až dolů a konečně jsem ji viděla taky zespodu a ne jenom z hráze. Kolem cesty jsou pěkné lesy a viděla jsem i srnce.

Dole na jakési betonové zdi, která asi brání svahu v rozpadání, byla taková břidlicová... obrazec a cosi, co vypadalo jako velký umělý piškot. A u brány elektrárny je posezení pro turisty a nějaká... no, říkejme tomu expozice. Prostě cosi z betonu a do toho asi uřezané kusy obrovských trubek a mezi tím cestičky z břidlice. V jedné té trubce bylo cosi jako kulatý stůl :) Možná si tam někdy půjdu číst. Ono to hučení elektrárny je takové monotónní, takže ani moc neruší a je tam hezky.

Další články


Kam dál