Listopad 2010

Má oblíbená... knihovna

29. listopadu 2010 v 19:46 | Sibelinne |  Trocha kultury nikoho nezabije
Vybrat tu úplně nejoblíbenější knihu by pro mě byl úkol ne obtížný, ale zcela nemožný. Vydají totiž na malou knihovničku. Můžu alespoň uvést své oblíbené žánry, autory, a ty z množství oblíbených knih, na které si zrovna dokážu vzpomenout.

Mé oblíbené žánry jsou jednoznačně fantasy a něco, čemu na obálkách říkají "forenzní thriller" :) Občas ale zabrousím i do jiných vod. Někdy hodně jiných :D Dokonce mě jednou za čas můžete přistihnout i při čtení romantické četby (nepředstavujte si ale Rosamunde Pilcher nebo Danielle Steel).

Mou asi nejoblíbenější autorkou (i když konkurence je velká :)) je Kathy Reichs, která píše právě onen "forenzní thriller".

Možná jste si všimli jejího jména v úvodních titulcích k seriálu Sběratelé kostí. Je producentkou a konzultantkou. Hlavní postava seriálu se jmenuje stejně jako hrdinka jejích knih - Temperance Brennanová. Kromě jména a povolání však jde o dost odlišné osobnosti.

Seriálová Tempe je mladší hnědovláska, bezdětná, svobodná. Pracuje ve Washingtonu, má svůj tým "šprtů" a jejím parťákem je agent Booth z FBI. Je velice inteligentní, ale jejím problémem je empatie a mezilidské vztahy.

Naproti tomu knižní Tempe je blond, něco přes čtyřicet, bývalá alkoholička, která má dceru a manžela, se kterým už léta nežije. Pracuje střídavě v Charlotte v Severní Karolíně jako soudní znalkyně a profesorka na univerzitě a v Montrealu v Kanadě. V knihách sice vystupují i specialisté v jiných oborech, svůj vlastní tým ale nemá. Často pracuje s detektivem quebecké policie 
Ryanem, ale nejsou oficiální partneři.

Její knihy jsou něco jako detektivky s příměsí vědy. Jelikož je sama soudní antropoložka (stejně jako její hrdinka) a umí i skvěle psát, jsou její knihy tím pravým pro mlsné jazýčky knihomolů.

Fantasy knihy a autory už takhle obsáhle popisovat nebudu, jinak bych se upsala :) Jelikož je jich opravdu hodně (a to si určitě ani nevzpomenu na všechny), nebudu je řadit dle oblíbenosti.

J. K. Rowling - Ano, mám ráda příběhy o Harrym Potterovi, a to už asi od deseti, kdy se kolem toho ještě tolik nenadělalo :) Tenkrát jsem si jako spousta dalších přála, aby mi v jedenácti přišel dopis z Bradavic :D

Terry Pratchett - Zeměplocha. Skvělá fantasy sága plná humoru. V podstatě taková parodie na náš svět.

David Eddings - Všechny knížky, které jsem od něj četla, byly skvělé. Miluju čarodějku Polgaru a jejího otce Belgarata.

Robert Holdstock - Lavondyss, Fantom, Les mytág. Zajímavá a alespoň pro mě originální fantasy, odehrávající se v našem světě, ale z části tak nějak pokřiveném.

Christopher Paolini - Odkaz Dračích jezdců. Knížky skvělé (kdy už dopíše tu čtvrtou?!), film byl fuj. Tedy pro ty, kteří mají páru o tom, kolik toho vynechali a změnili.

C. S. Lewis - Letopisy Narnie. Přestože je to psané trochu moc dětsky (i když... bylo to pro děti :D), tak se mi knížky líbily.

Eoin Colfer - Děj se sice odehrává v našem světě, ale knihy se hemží leprikóny a permoníky. Hlavní hrdina je geniální chlapec Artemis Fowl.

Emily Roddaová - Deltora - Četla jsem snad prvních osm knížek, ostatní jsem nesehnala, ale líbily se mi. Jsou sice krátké, ale odpouštějme našim viníkům, že ano.

Hm, sci-fi... to mám raději spíš na obrazovce, ale Stopařův průvodce po galaxii od Douglase Adamse jedině knižně! I když o filmu stejně jako u Eragona asi platí, že kdo nezná knihy, toho rozdíl tolik nedráždí, takže to vidí jinak :D Maniodepresivní robot, výroba planet na zakázku, kapela hlasitá tak, že obecenstvo musí být na jiné planetě, nepravděpodobnostní pohon lodi, který z vás může udělat třeba gauč... Prostě skvělé. Hlavně nezapomínejte, kde máte ručník!

Trocha té romantiky... Jane Austenová. Moje nejoblíbenější z jejích knih je Pýcha a předsudek, ale i ostatní jsou dobré. Líbí se mi, že i když jsou romantické, není to přehnaně přeslazené. Je to takové nahlédnutí do její doby. Někdy se tehdejším zvyklostem musí člověk smát :D

Arthur Golden - Gejša. Velice zajímavá knížka. Opět pěkně nepřeslazená romantika a nejen to. Tradice, zvyky, krásná kimona, divadla, čajovny... Takový až jiný svět.

Nechybí ani kapka poezie - Charles Baudelaire. Mám radši Víno samotářovo (nejsem si jistá, jestli je to oficiální sbírka, nebo to takhle jenom někdo vydal, každopádně v knihovně to bylo pod tímto názvem) než Květy zla, i když tam často byly stejné básně, jen s lepším překladem.

A ještě jedna z dětství - Robinson Crusoe. Ta se mi vážně líbila.

Dále mám ráda díla několika svých kolegů ze SASPI (např. Ekyelky, Charlotte Cole, Annún a dalších), které se zatím knižního vydání nedočkaly, ale občas je to vážně škoda.

Tomu, kdo dočetl až sem, gratuluji :D Budu ráda, pokud jsem vás inspirovala k přečtení některého z těchto děl.

A těm, kteří nečtou, bych ráda vzkázala, že sice chápu, že někoho to prostě nebaví, ale zároveň je mi jich líto, protože se o něco úžasného ochuzují. Já bych bez knih nevydržela.


Bouchněte šampáňo!

22. listopadu 2010 v 19:25 | Sibelinne |  Kouřové signály
Mám výročí!

21.11.2010, tedy včera, to bylo tři roky, co jsem upsala svou duši. Nikoliv ďáblu, ale serveru SASPI.cz.

Bohužel, už jsem dlouho žádný příspěvek nevložila, múzy si hrají na schovávanou, ale přesto je SASPI taková moje základna :)

Naučila jsem se tam jistému standardu. Netvrdím, že se vyrovnám profesionálům, nebo i některým kolegům amatérům, ale snad můžu říct, že jsem se od mých začátků tam o něco zlepšila.

Také jsem tam našla spoustu známých a kamarádů. Na loňský sraz na hradě Svojanov jenom tak nezapomenu. Byl to úžasný zážitek. Parta skvělých lidí, kytara, vodní dýmka, pozorování hvězd do tří ráno a středověký hrad. Co víc si přát? :)

No, dost výlevů. Snad abych vám SASPI trochu představila:

SASPI - Společenství Amatérských SPIsovatelů. Jedná se o literární server, kam mohou amatérští autoři vkládat své výtvory, které nechtějí schovávat na dně šuplíků.

Přestože jsem na žádném jiném literárním serveru aktivně nepůsobila, měla jsem možnost si některé prohlédnout a přečíst si několik příspěvků. Za sebe říkám, že i když má také své octomilky, SASPI považuju za nejlepší z nich.

SASPI poskytuje možnost vkládat příspěvky jak prozaické, tak básnické. Pozor, nejsou publikovány ihned. Nejdříve projdou redakcí (myslím, že kvalitní), která příspěvek okomentuje, ohodnotí a publikuje. Bohužel, redaktorů je na tolik příspěvků málo, takže publikace trochu váznou, ale pokud nejste nerváci, dá se to vydržet.

Poté, co je příspěvek publikován, mohou ho hodnotit ostatní registrovaní uživatelé, a to jak komentářem, tak známkou jako ve škole.

Některé komentáře bývají poněkud ostřejší. Bohužel, vševědům se nevyhnete asi nikde, ale některé vám můžou opravdu pomoci, a alespoň vidíte, co si o vašich dílech lidé myslí. Pokud jste z jiných serverů zvyklí na samé jedničkování a pochvaly od kamarádů, tady to nečekejte. Ne, že by se to nedělo vůbec, ale musíte být schopní přijmout i kritiku.

Spousta autorů to bohužel neumí, i když je jasné, že kritik měl pravdu. Musím říct, že obdivuju nervy redaktorů, kteří se neustále setkávají s naštvanými komentáři lidí, co si myslí, že pravopis je sprosté slovo nebo že jejich dílo je geniální, i když zřejmě nikdy nečetli ani reklamní leták.

Když ale trochu polevíte ze svého narcisismu, pochopíte, že kritika nemá za úkol zranit vaše ego, ale pomoci vám se zlepšit. Jistě, i já se občas nad komentářem naštvu, ale chápu, že někdo má prostě rád jiný styl nebo by se tématu chopil jinak. To už k tomu patří, nikdy se nezavděčíte všem.

Kromě publikování a hodnocení SASPI nabízí také forum, které se netýká jen literatury, chat a různé soutěže. Někdy jen zprostředkovaně, ale má i své Workshopy, kde máte daný termín a téma.

Další podobnou kratochvílí jsou rychlovky na foru. Na dané téma máte ale na rozdíl od workshopu jen 24 hodin.

Už asi třikrát se konal Vánoční rychlovkový maraton. Začíná kolem Štědrého dne a končí na Silvestra nebo Nový rok. Každý den o půlnoci se zadá nové téma. Někdy jsou to pěkné oříšky :D Ale jelikož se rychlovky nepublikují jako normální příspěvky (pokud se tak autor na vlastní nebezpečí nerozhodne), nejde o nějaká veledíla (co taky chcete stvořit za den), ale spíš o to se pobavit, překonat se a zjistit, co ve vás je. Doufám, že letos zase bude :)

No, to je asi tak všechno. Pokud rádi píšete a chcete znát názor ostatních, případně potkat podobně založené jedince, neváhejte a přidejte se.

Zahrajem si na apríla...

22. listopadu 2010 v 17:03 | Sibelinne |  Kouřové signály
...řekla si asi Matka příroda, když plánovala letošní listopad. Jak jinak vysvětlit to, co je teď tam venku?

Ano, listopad to připomíná. Má to správnou míru sychravosti, deštivosti, depresivity a dalších nezbytných atributů. Stačí se ale pozorně dívat a zjistíte, že přece jen něco nesedí.

Když jsem šla minulý týden v Brně na nádraží, nestačila jsem se divit. Viděla jsem už rozkvetlé sedmikrásky a na hřbitově na Dušičky růže. Co mě ale ten den dostalo, byly nerozvinuté květy pampelišek.

Perličkou ovšem bylo dnešní ráno. Bylo sice mokro, foukal ledový vítr a hned jak jsem vystrčila nos ze dveří, litovala jsem, že čepice a rukavice zůstaly nahoře, ale když jsem přecházela jeden dvorek mezi školními budovami, nestačila jsem zírat.

To poslední, co bych v poslední třetině listopadu čekala, jsou kvetoucí stromy. Ale světe div se, ty holé pahýly, které o listy přišly už před pár týdny, opravdu kvetly.

Je to sotva pár let, kdy jsme se touhle dobou už brodili sněhem nebo alespoň nahnědlou studenou brečkou. Jenže letos...

Dneska jsem si s hrůzou uvědomila, že za měsíc jsou Vánoce. Taky na to obchody už začaly hezky upozorňovat, asi abychom náhodou nezapomněli :). Jenže jestli to takhle půjde dál, budou zase na blátě jako loni, a musím říct, že atmosféra byla veškerá žádná.

Meteorologové nám sice už nějakou dobu slibují sníh, ale zatím ani vločka. Martin asi letos nechal bílého koně ve stáji. Ne, že bych po sněhu až tak prahla, zima a morko je i bez něj, ale přece jenom už je pomalu na čase a opravdu doufám, že letos budeme mít bílé Vánoce.

Vyju na Měsíc

18. listopadu 2010 v 0:40 | Sibelinne |  Kouřové signály
Momentálně jen v duchu, přece jen už je po půlnoci a někdy mám pocit, že jsou tu stěny z papíru. Zpívám ale ráda. Hodně.

Jelikož mi pár lidí na chatu neustále připomíná, že se blíží Vánoce, a navíc posílá koledy, vzpomněla jsem si na tuhle písničku, kterou jsme loni zpívali na poslední předvánoční hodině angličtiny:



Kromě toho, že jsem slintala kvůli šatům (i když dostat šaty na mě lze jen v případě absolutní nezbytnosti), mi tahle písnička připomněla, jak ráda jsem zpívala ve sboru a později ve schole.

Do sboru jsem chodila jen jako malá, od první do páté třídy, takže si dokážete představit, co jsme tam asi zpívali :), ale i tak na to ráda vzpomínám.

Na druhém stupni jsem zpívala se scholou. Bylo nás jen pár, lidi z naší nebo blízké vesnice, a až na výjimky nás doprovázela jen kytara, ale bylo to fajn. Milí lidé, skvělá atmosféra...

Nikdy nezapomenu, jak jsme si po zkouškách vařili ve farní kuchyňce čaj a hráli ping pong (někdy nebylo dost pálek, tak jsme hráli i s prkýnkem nebo papučí :D). Nebo jak jsme zpívali v domově důchodců před Vánocemi. Bylo vidět, že z nás mají radost, i když to byl i poněkud depresivní zážitek.

Achjo, to byly časy... Jenže už několik let do žádného sboru nechodím (ani by mě nevzali, protože i když by se nějaký ten nepřesný tón v davu nejspíš schoval, tak bych nebyla schopná předvést sólo ukázku, jsem při sólovém zpěvu hrozná trémistka :D), a tak mi nezbývá než si jenom tak sama pro sebe výt na ten Měsíc.

Kdyby to vytí aspoň stálo za to :D Někdy je to horší, jindy lepší, ale nikdy nebudu úplně spokojená.

Když poslouchám své oblíbené zpěvačky, které mají dechberoucí soprán nebo mezzosoprán, mám kromě extatických stavů taky chuť mlátit hlavou o zeď, protože vím, že to, čeho jsou schopny, bych se svým ubohým netrénovaným mezzosopránkem nezazpívala, ani kdybych si nechala přišít koule a někdo mě do nich nakopl.

No, a jak vidím, tak venku už je mlha a Měsíc není vidět. Není na co výt. Ale však on zase vyjde :)

Čím si dělám radost (a ničím tělo)

15. listopadu 2010 v 19:57 | Sibelinne |  Galerie
Já a foťák, a vlastně jakákoliv technika, si moc nerozumíme. V sobotu jsem ale byla posedět se známou a ta měla s sebou jednu z těch hraček, co dělají víc, než jenom otravně vyzvánějí, a tak vám můžu ukázat něco z mé dávné i nedávné šperkařské tvorby:

...když mám v bytě šotky

15. listopadu 2010 v 19:15 | Sibelinne |  Skřípu zubama
Nebo už mi prostě definitivně přeskočilo.

Jak jinak vysvětlit, že mám poslední dobou pořád pocit, jako by věci nebyly na stejném místě, kde jsem je nechala, přestože jsem v bytě byla sama? Že nemůžu něco najít, a pak zjistím, že je to na místě, kde jsem hledala už třikrát? Že jsem si spletla patro a snažila se vlézt do bytu pod námi? Že se mi samovolně mění písma na počítači?

A jak jinak vysvětlit dnešní den?

Ráno, ještě než jsem vylezla z postele, jsem si říkala, že se musím nejdříve obléct do slušného, protože půjdu do obchodu, a přesto jsem na sebe o pár minut později navlékla domácí oblečení a musela se znovu převlékat.

Když jsem vyšla z bytu, našla jsem na dveřích lístek od souseda, od kterého odebíráme internet, že by prosil zaplatit. Chtěla jsem hned napsat spolubydlící, která má placení na starosti, jenže jsem zjistila, že mi z mobilu záhadně zmizelo několik čísel, mezi nimi i její a lidí, kteří na ni číslo mají, takže jsem musela čekat do odpoledne, až přijde další spolubydlící.

V půlce cesty dolů jsem zjistila, že jsem si nevzala igelitku, přestože jsem na to myslela, takže jsem nákup (naštěstí malý) musela dát do sáčku s pečivem.

Když jsem se vrátila, dělala jsem si maté. Mám už zaběhlou dobu louhování, a protože se mi to nechtělo počítat ani sledovat mobil, nastavila jsem mikrovlnku, že mě pak upozorní pípnutí. Jenže na tom, že se nemá pouštět na prádno, asi něco bude.

Šla jsem na chvíli do pokoje a najednou slyším: "lup". Nechci být sprostá, a tak raději nenapíšu, co se mi honilo hlavou, když jsem zjistila, že mikrovlnka zhasla. Navíc z ní šel sice slabý a ne vyloženě spáleninový, ale přesto nepatřičný odér. Nevím proč, ale nějak jsem doufala, že se ještě rozběhne.

Asi po hodině jsem to šla zkusit, jenže když jsem zmáčkla jedno tlačítko, nic se nestalo. Vrátila jsem se do pokoje a začala panikařit, ale po chvíli se z kuchyně ozvalo: "píp". Nedokážete si představit mou radost, když jsem zjistila, že původcem byla opravdu mikrovlnka a že zase funguje.

Tu radost mi ale hned vzápětí pokazilo učení. Nesnáším skloňování. Opravdu moc. Ve všech jazycích. A zrovna tohle jsem se musela na zítra učit. Jenže to mělo asi stejný efekt, jako kdybych ty hodiny koukala z okna.

Navíc během učení vypadl internet. Při pokusu zjistit, proč to tak je, si počítač poněkud protiřečil. Hlásil silný signál, a "připojeno", ale zároveň, že připojení není k dispozici.

Říkala jsem si, jestli ho třeba nevypnul soused, přece jenom jsem včera nevylezla z bytu a kdoví, jak dlouho tam ten lístek byl. Naštěstí se po nějaké době zase rozběhl, takže to byl možná jenom další ze šotčích vtípků.

No, ale jak vidím, je po sedmé. Snad už se za těch pět hodin, které zbývají do zítřka, žádná katastrofa, byť napravená, nestane.

Když se daří, tak se daří...

15. listopadu 2010 v 18:27 | Sibelinne |  Skřípu zubama
A to už od minulého pondělí, kdy nám začali na tento týden rušit předměty, protože na naší fakultě probíhá týden vědy.

Nejraději bych zůstala doma, jenže jsem už předminulý týden do Brna nejela, protože mi zůstaly nezrušené jen tři předměty, z toho jeden s nepovinnou účastí, tak jsem si říkala, že to nemá cenu.

Paradoxně bylo v tuto středu skore ještě horší: jeden předmět povinný a druhý s dobrovolnou účastí. Nechtěla jsem ale chybět dvakrát v tak krátké době, takže jsem tu musela zůstat přes víkend.

Dokážete si jistě představit mou radost, když jsem si včera pročítala školní poštu a zjistila, že předmět s dobrovolnou účastní dnes odpadá, tudíž jsem tu od minulé středy tvrdla kvůli tomu, abych zítra byla ve škole hodinu a půl. Navíc večer, takže domů můžu jet až ve středu, což je svátek, takže budu muset hodinu čekat na nádraží na další spoj.
'
A aby toho nebylo málo, z toho jediného předmětu píšeme písemku na skloňování. 154 políček tabulky, které jsem se dnes několik hodin snažila dostat do hlavy, jenže to bylo jako snažit se jíst písmenkovou polévku z cedníku.

Zkrátka jedna lahůdka za druhou. No, snad už si dá zákon schválnosti na chvíli pokoj. Ale známe ho, že?

Internetová přátelství - skutečná nebo ne?

13. listopadu 2010 v 20:06 | Sibelinne |  Kouřové signály
Tuhle otázku si pokládám poměrně často.

Já osobně dost rozlišuju mezi kamarády a známými, a to nejen na internetu. Než někoho nazvu přítelem, nějakou dobu to trvá a nedělám to jen tak u někoho.

Bohužel, na spoustě stránek lidé za své přátele označují někoho, koho vůbec neznají, a to často jen proto, aby získali nějaké body nebo prostě dosáhli vysokého čísla.

Docela mě vytáčí, když mi přijde zpráva, že si mě chce růžovoučká dívčina, které by stačilo pár vteřin na to, aby podle profilu zjistila, že se mnou nemá nic společného, přidat do přátel. Takové kontakty (pokud už na to přidávaný přistoupí) si označení "přátelství" nezaslouží.

Jsou ale i jiné případy. Internet je plný chatů a sociálních sítí, máme služby tipu icq, qip a podobně. Touto cestou se dá narazit na různé lidi a občas zjistíte, že si s některými z nich opravdu rozumíte.

Potkala jsem takhle už spoustu lidí, se kterými jsem měla něco společného. Nejdřív jsem si s nimi psala na chatu a ty, se kterými jsem si měla nejvíc co říct, jsem si po čase přidala na icq.

Některá taková přátelství trvají pár týdnů, a pak vyšumí, ale s některými lidmi si píšu už měsíce nebo dokonce roky, a to třeba i denně.

Je jasné, že komunikace přes internet nemůže nahradit osobní setkání, ale i tak může o člověku leccos prozradit, například hudební styl, oblíbené seriály... a na tom se dá stavět. Po čase (při komunikaci častější než jednou za měsíc) si už s někým, s kým jste se začali bavit například o oblíbené knížce, píšete všechno možné. Jaký jste měli den, co se vám zrovna honí hlavou, o rodině atd.

S některými lidmi, které jsem poznala na internetu, jsem se už sešla osobně a můžu říct, že i když to v některých případech bylo trochu rozpačité, zatím jsem nebyla zklamaná (taky bych se nesešla jen tak s někým).

Jistě, když někoho po tom, co si nějakou dobu jen píšete, vidíte osobně, je to jiné, ale jakmile zabřednete do hovoru a navážete na obvyklá témata, někdy zjistíte, že je to jako byste se neviděli jenom dlouho a ne nikdy.

Můžeme tedy někoho, koho známe přes internet považovat za svého přítele? Myslím, že ano, ale tu hranici mezi pouhou známostí a opravdovým přátelstvím má asi každý nastavenou jinak.

Nuda v Brně? Dneska ne!

11. listopadu 2010 v 21:42 | Sibelinne |  Trocha kultury nikoho nezabije
No, dobře, přes den trochu nuda byla, ale tu jsem se snažila udolat drátkováním. Ovšem večer stál za to.

Poprvé, co jsem v Brně, jsem vyrazila za kulturou (po cestě jsem se pokochala nasvíceným Špilberkem :)), a to na filmový večer. Šlo o retrospektivu litevských animovaných filmů, které byly součástí Anifestu.

Jestli si myslíte, že animáky jsou nuda, pletete se. Bylo to velice zajímavé a u některých scén celá posluchárna vybuchovala smíchy.

Rozhodně nešlo o žádné disneyovky. Byl to průřez historií litevské animované tvorby od počátku dvacátého století až po současnost. Nejstarší film byl z roku 1913, tedy skoro sto let starý.

Šlo o různě dlouhé filmečky několika druhů: loutkové, kreslené, stínové, černobílé, barevné, němé, s hudbou i mluvené.

Většinu lidí asi při slovech "animovaný film" napadne pohádka. Jistě, pohádky tam byly, ale nejen ty. Našly se tam i filmy s tématikou mezilidských vztahů, psychologické nebo surrealistické.

Některé filmečky měly jen minutu, ale to jim rozhodně neuškodilo. Jeden z nich prý vznikl, když autor pracoval na jiném filmu, oficiálním, a strašně se nudil :D

Rozhodně nelituju, že jsem tam šla. Zadarmo jsem se skvěle pobavila a dokonce jedna z pořadatelek upekla i litevský koláč :D Takže pokud neujíždíte jenom na 3D, rozhodně se nemusíte podobným akcím vyhýbat. I když zrovna tohle jen tak neuvidíte, byla to poněkud unikátní událost.

Filmu zdar!

Hlava jako jukebox

10. listopadu 2010 v 21:23 | Sibelinne |  Kouřové signály
Určitě jste už někdy zažili, že vám v hlavě celý den zněla nějaká písnička a nemohli jste se jí zbavit.

Někdy hraje "potichu", jindy tak nahlas, jak to jen v duchu jde, a to se pak nemůžete na nic jiného soustředit.

Občas si něco čtu, ale musím si pořád dokola zpívat něco zpívat, a když pak dojdu na konec odstavce, zjistím, že už jsem ho jednou četla.

A tohle se mi stává takřka denně. A dost často to je to horší varianta, takže to pak ve škole vypadá asi takhle: "where are you now, are you proud of the life you wasted...", co je to sakra morfosyntax? "falling awake from the walking sleep...", "until my last breath you´ll never know..." to si na tu tabuli mám pořídit lupu? "follow me through the night, we are sisters of the light...", "save my life, save my life...", "now and forever..." co že si máme vytisknout? "don´t tear me down for all I need..." a tak dál.

Sice hudbu miluju, ale občas mám pocit, že mi z toho bouchne hlava. Zvlášť když si musím několikrát do hodiny dávat pozor, abych si ve ztichlé učebně nezačala hlasitě prozpěvovat :D

Takže kdybyste někdy šli do své oblíbené hospůdky, a našli tam v koutě místo jukeboxu sedět kudrnatou holku napojenou na dráty, neděste se. A drobné prosím do klobouku.

Přesýpací hodiny...

10. listopadu 2010 v 14:27 | Sibelinne |  Kouřové signály
...s nápisem "Rok 2010" už mají horní polovinu téměř prázdnou. A písek se sype zatraceně rychle. Ještě včera jsme si užívali léta, někteří u moře, jiní na rodné hroudě, ale hlavně v teple. Jenže čas je prevít, a i když se nám někdy zdá, že se táhne jako karamel, zadržet se nedá.

A tak minuly prázdniny, babí léto zamávalo a zase zmizelo, a máme tu podzim. Ale už ne ten krásný podzim z pohlednic, kdy si ještě můžete jít číst ven nebo vyrazit na procházku a brouzdat se barevným listím.

Pohlazení po duši...

9. listopadu 2010 v 23:44 | Sibelinne |  Trocha kultury nikoho nezabije
...to je píseň All alright od Sigur Ros, která zazněla ve filmu Ondine.

Hledala jsem celý soundtrack, leč neúspěšně, ale podařilo se mi najít alespoň tuhle písničku a je opravdu nádherná. Už ji dneska poslouchám asi po deváté.

Přestože je zpívaná anglicky, je to taková zvláštní "islandská" angličtina, takže to zní povědomě a zároveň trochu cize. Navíc si krásně pohrává s tóny.

Ideální pro melancholiky a vlastně kohokoliv, kdo se chce uklidnit po náročném dni. Takže pokud vám něco pocuchalo nervy, zkuste si ji pustit, třeba i zavřete oči, a nechte se unášet :)


Tarja Turunen 8. 10. v Praze

3. listopadu 2010 v 22:09 | Sibelinne |  Trocha kultury nikoho nezabije
Nemůžu uvěřit, že už je to skoro měsíc, co jsem konečně viděla jednu z mých nej nej zpěvaček naživo.

Musím říct, že to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Jednak proto, že to bylo poprvé, co jsem byla na koncertě bez rodiny, a hlavně proto, že jsem šla na někoho, koho jsem opravdu moc chtěla vidět.

Jelikož Tarju zbožňuju, neváhala jsem jet několik hodin vlakem do Prahy, čekat od dvanácti do zhruba devíti hodin a mačkat se v poměrně malém sále, kde nás bylo 1 500 v děsném vedru, a to nesnáším čekání a mám, naštěstí mírnou, klaustrofobii.

Původně jsme s kámošem chtěli vystoupit v Holešovicích, ke KC Vltavská dojít pěšky a cestou se zastavit u McDonald´s, jenže nakonec to dopadlo jinak.

Na hlavním nádraží jsme si nějak nebyli jistí vlakem, na který máme přestoupit, tak jsme nakonec jeli metrem. No a tam jsme potkali pár šílenců z fanclubu, kteří vystupovali na zastávce přímo u kulturáku, tak jsme vystoupili taky. Mně ani nevadilo vynechat McDonalda, měla jsem zásoby :D

Když jsme dorazili, spolu s těmi šílenci jsme posedávali na schodech uvnitř kulturáku. V jednu chvíli vedle nějakého tanečního sálu, kde nacvičovali tanečníci v takových... zajímavých trikotech. Pak nás ale vyhodili, že máme jít ven, tak jsme šli. Měli jsme štěstí, že na říjen bylo neobvykle teplo.

Chvíli jsme seděli u jednoho vchodu, odkud nás ale sekuriťák taky vyhodil. Prý tam nemůžou lidé procházet na výstavu. Byly tam další dva vchody a stejně všichni používali jenom jeden, a to ten, před kterým jsme neseděli. No nic, přesunuli jsme se znovu, ke třetímu vchodu.

Ze začátku jsme seděli, pak stáli a nakonec úpěli (všechny nás už něco bolelo :D) a mačkali se. Chudáci u vchodu byli namáčknutí na skleněných dveřích (ale myslím, že první řada jim to vynahradila).

Měli jsme štěstí, že jsme tam narazili na fajn lidi. Povídali jsme si, někteří i nabízeli jiným jídlo nebo pití, hromadně jsme se podepisovali na věci, které potom několik fandů házelo na podium.

Ano, navzdory názorům některých lidí mohou být i metalisté milí... dokud se neotevřou dveře.

Už asi půl hodiny (nebo víc? těžko říct, čas nějak měnil konzistenci) před vpuštěním tam sekuriťáci něco chystali a napínali nás. Když pak konečně dveře otevřeli, bylo mi jich až líto. Nahrnuli jsme se tam tak rychle, že byli rádi, když stihli odtrhnout lístek a ani nás neprohledávali.

Jakmile jsme byli uvnitř, běželi jsme jak splašení po schodech dolů do sálu a bojovali o místa. Nejdřív jsem byla asi ve třetí řadě!!! Díky klaustrofobii jsem se snažila mít před sebou alespoň trochu místa, takže jsem se asi nějak tlačila dozadu, až jsem byla asi v páté, ale pak jsem se zase prodrala o kousek dopředu. I tak to ale byl úspěch, byla jsem skoro před mikrofonem!

Ještě před Tarjou vystupovala francouzská gothická kapela Markize. I když někteří mrmlali, mně přišli docela dobří. Zpěvačka měla pěkný hlas a poněkud extravagantní kostým.

Docela mě naštvali někteří fanoušci, kteří při jedné pauze začali skandovat Tarjino jméno. Jasně, já tam taky byla kvůli ní, ale tohle bylo trapné.

Asi kolem deváté jsme konečně zaslechli začátek Dark Star a na podium vešla Tarja! Jelikož to byl můj první živý zážitek, dokážete si jistě představit moje obrovské nadšení.

A nebyla jsem sama. Fanoušci ječeli nadšením tak, že Tarja chvíli jenom nevěřícně zírala. Mimochodem to byl jeden z mých nejoblíbenějších momentů. I na svůj blog napsala, cituji: "For example in Prague, the house was completely full and it made me very, very happy. People were just stunning! Sometimes they were a lot louder than the band itself!".

Pro neangličtináře: "Například v Praze, sál byl kompletně plný a měla jsem z toho velkou radost. Lidé byli prostě úžasní! Občas byli hlasitější než samotná kapela!"

Všichni byli nadšení, když nás Tarja přivítala česky. Řekla: "Dobrý večer. Jsem moc ráda, že jste tady".

Jak Tarja sama řekla, do České republiky jezdí ráda, což dokázala i tím, že si na konci dala kolem krku českou vlajku, kterou ji někdo trefil :D

V kapele hráli kromě dalších dvou, jejichž celá jména si nepamatuju, kytarista Alex Scholpp, vynikající bubeník Mike Terrana, který předvedl strhující sólo, a cellista Max Lilja, bývalý člen Apocalypticy.

Shrnutí: byla jsem nadšená, bylo to neuvěřitelné a nikdy na to nezapomenu. I kdybych jela na dalších padesát koncertů, tenhle bude vždycky první a jedinečný.

Jedno video za všechny (bohužel se mi nepodařilo najít dostatečně kvalitní s tím nádherným bílým kostýmem):


Fotky bohužel nemám, jednak jsem měla jenom mobil, a taky měli lidi skoro pořád ruce nahoře a při poslední písni se hodně skákalo, takže se z mé pozice moc fotit nedalo :)

Doufám, že to nebyl můj poslední koncert :)

Jos ainakin yksi enkeli, sitten enkeli musikkia.

Dospělost aneb Kdy to přijde?

3. listopadu 2010 v 17:50 | Sibelinne |  Kouřové signály
Toť otázka.

V plnoletosti? To sotva. Za chvíli budu plnoletá dva roky a pořád ještě si nemyslím, že jsem doopravdy dospělá. A ani spousta lidí, které znám a jsou starší.

Kdy tedy ta dospělost vlastně přichází? Když se odstěhujete od rodičů? Když si najdete práci a jste finančně nezávislí?

Těžko říct. Bohužel, spousta lidí, nebo spíš bych řekla dětí, si myslí, že dospělí budou, když začnou kouřit, pít, souložit, mluvit sprostě a chovat se jako by jim patřil svět.

Vím, že dnes není neobvyklé, když kouří třináctiletý puberťák, ale byla jsem opravdu šokovaná, když jsem viděla malého kluka, kterému nemohlo být víc než osm let, jak si klidně jde po ulici se zapálenou cigaretou, kterou samozřejmě jen tak nedržel.

Zákaz nalévání alkoholu nezletilým osobám? No a co? Hlavně, že zaplatí. Tohle se asi honí hlavou těm magorům, co klidně nalijí i tvrdý alkohol čtrnáctiletým. Kdo by kontroloval občanku, že?

Jasně, nebyla jsem svatá, pila jsem i před dosažením plnoletosti, ale jak se říká s Mírou. Už jsem byla opilá, ale nikdy ne tolik, abych zvracela, probudila se ráno pod stolem nebo si nepamatova-la, co jsem dělala.

Jenže dnešní mladí většinou svou míru neznají nebo na ni kašlou. Hlavně, když se vytáhnou před kamarády a připadají si pak dospělejší.

A co takhle sex? Vím minimálně o třech dívkách, které měly dítě kolem osmnácti. A jsou i o dost mladší matky. Není zas tak neobvyklé, že jsou ještě "pod zákonem". Ale co, dělají to přece všichni, když to neudělám, budu out a v jejich očích malé děcko.

Co se to s těmi dětmi děje? Proč tak strašně spěchají, aby byly dospělé? Co je na dospělosti tak lákavého? Já osobně mám často chuť roztrhat občanku a jít si hrát na hřiště.

Bohužel, to asi vědí jen ony a často jim ani přísní rodiče nezabrání, aby dělaly, co dělají.

Na otázku v kolika letech člověk doopravdy dospěje, lze opovědět asi jen tak, že je to strašně individuální. Někdo možná už v oněch 18, někdo bude celý život dospělý jen na papíře.

... když koukám na Avatar

3. listopadu 2010 v 16:33 | Sibelinne |  Skřípu zubama
Je to pár týdnů, co jsem konečně viděla tolik opěvovaný i zavrhovaný film Avatar.

Nevím sice, proč kolem toho panovalo až takové šílenství, ale to se stává poměrně často a není výjimkou, že je přímo neúměrné kvalitě filmu (př. Twilight filmy).

I přesto, že nemám na zdi plno plakátů a nejsem členem žádné fanouškovské stránky, Avatar se mi líbil. Možná v něm bylo až trochu moc zvláštních efektů, ale budiž, přece jen se to odehrává na jiné planetě a svět Pandora byl pěkný. Mám ráda kombinaci fialové, modré a zelené, která tam byla často k vidění :)

To, kvůli čemu skřípu zubama, bylo chování lidí (teď nemyslím ty "kladné hrdiny"). Sice tohle konkrétně je smyšlený příběh (nebo že by nám NASA něco tajila? :D), ale přesně to můžeme každý den pozorovat tady na Zemi.

Nejdřív se sice snažili s "domorodci" domluvit, ale co po nich vlastně chtěli? Pro lidi to byl jenom pokus o přesun, aby mohli pokračovat v těžbě. Pro národ Na´Vi to byl požadavek, aby opustili něco víc než jenom domov. To místo pro ně hodně znamenalo. Byli s ním propojení.

A co udělali lidé, když Na´Vi odmítli? Prostě začali útočit, aby si vzali, co chtěli. Neohlíželi se na národ, který na tom území žil, na to, co pro ně znamená, na jejich kulturu, víru... Jediné, co je zajímalo, byl vlastní zisk.

A přesně tohle můžeme pozorovat i ve skutečnosti. Intolerance, hrabivost, násilí, touha přetvářet ostatní k vlastnímu obrazu, nepochopení a absence snahy o něj...

Samozřejmě, že ne všichni jsou špatní, ale pokaždé když vidím takový film, ať už se smyšleným dějem nebo podle skutečnosti, čtu nebo sleduju zprávy, je mi z lidstva opravdu zle. A i když bych si přála opak, nejsem natolik naivní, abych si myslela, že to někdy bude jinak. Člověk se změnit může, ale celé lidstvo...

Nejnakažlivější píseň

2. listopadu 2010 v 21:15 | Sibelinne |  Trocha kultury nikoho nezabije
Zkouším si takhle pouštět náhodné písničky z alba Salome - the seventh veil od skupiny Xandria a narazím na písničku Sisters of the light. Musím říct, že ze všech "nakažlivých" písniček, které znám, je tahle nejhorší (ne kvalitou, ale právě onou mírou nakažlivosti).

Než dohrála poprvé, znala jsem slova refrénu. Během pár hodin už jsem uměla celý text a zpívala si ji pořád dokola. A tak to šlo několik dnů.

I teď, když už je nejhorší záchvat za mnou, si ji jen s obtížemi dokážu pustit jen jednou. A když si ji nepouštím, tak si ji alespoň zpívám. Často :D


A je to tu zase

2. listopadu 2010 v 21:07 | Sibelinne |  Trocha kultury nikoho nezabije
Tohle se mi stává pořád. Začnu si zpívat kousek písničky, někdy třeba jen melodii. Pak si ji i pustím. Zjistím, že nerozumím pár slovům z refrénu. Najdu si ho. Párkrát si přečtu text. A najednou zjistím, že ho skoro celý umím, což má za následek, že si začnu zpívat delší úsek.

Tohle může trvat i dva tři dny než přejdu na jinou. Posledních pár dnů je to Last night of the kings od Van Canto:





Překvápko ve skříni

2. listopadu 2010 v 20:45 | Sibelinne |  Jiskry v kožichu
Sedím si takhle v poklidu v pokoji a najednou slyším podivný syčivý zvuk a nějaké chřestění. Říkám si, jestli se třeba nepoprali pes s kocourem (nenechte se mýlit, ten agresivnější je čiči (malá odbočka - nikdy nezapomenu na pohled, jak zahradou běží náš pes a honí ho kocour :D)).

Vylezu z pokoje, ti dva nikde. Pak slyším, jak nahoře mamčin přítel něco mumlá a slyším chřestění korálkového závěsu, který zakrývá přední část skříně na batohy, zavařovačky atd., která je na chodbě.

Letím nahoru, jestli se něco nestalo, a co se nedozvím? Jirka si chtěl asi něco vzít ze skříně, jenže tam spalo to naše černé chlupaté stvoření. Takže to bychom měli ten syčivý zvuk.

On si náš kocourek vůbec umí najít místečko, kam zalehnout. Na Nový rok ráno (rozumějte za světla) jsem ho našla pod svou postelí, jindy v koši na prádlo nebo u babičky nahoře na pergole, hezky mezi porcelánovými panenkami.

Zkrátka se s ním nenudíme :D

Hvězdy na zemi

2. listopadu 2010 v 20:22 | Sibelinne |  Zážitník
Tak jsem dneska byla po x letech na Dušičky na hřbitově a musím říct, že to byla opravdu nádhera. Na některých chodníčcích sice nebylo vidět na krok, takže jsme se s babčou párkrát málem přizabily (alespoň bychom to neměly daleko :D), ale stálo to za to.

Jakmile jsme přišly do první uličky, nestačily jsme zírat. Všude plno světýlek - velkých, malých, žlutých, červených i jiných, prostě krása. V té tmě vypadala opravdu jako hvězdy na zemi. A možná, že byla. Na obloze jich moc nesvítilo. Třeba se v tenhle jediný den v roce snesly hvězdy k nám dolů, aby posvítily duším, které přišli navštívit jejich blízcí.

Musím říct, že mě opravdu dojalo, že si tolik lidí přišlo zavzpomínat na rodinu a známé. V některých uličkách bylo plno a lidé si museli uhýbat.

Hroby byly, jako obvykle v tento den, ozdobené věnci a květinami, které ale v té tmě bohužel nebyly moc vidět. Možná se tam půjdeme podívat ještě zítra za světla.

Zašly jsme s babičkou k hrobu jejích rodičů, kde jsme zapálily svíčku a zavzpomínaly (já teda moc vzpomínek nemám, pradědu jsem neznala a prababička umřela, když jsem byla malá, ale nikdy nezapomenu, jak jsme spolu lovily smetákem natahovací myš pod gaučem :D). Potom jsme se šly kochat výzdobou a zastavovaly jsme se u hrobů známých nebo obdivovaly úplně cizí.

Opravdový zážitek byla návštěva spodní části hřbitova. Pohled ze schodů byl vážně úchvatný. Mezi hroby tam nejsou živé ploty jako nahoře, takže jsme měly výhled na opravdovou záplavu světel. V této spodní části jsem zažila hned dvě překvapení.

Překvapení číslo jedna: Když jsme zapalovaly svíčku na hrobu sousedovy mámy (který byl bohužel zarostlý trávou), najednou jsem viděla, jak bránou dovnitř proudí zástup lidí, nejspíš farníků, a každý z nich nesl svíčku. Jelikož lidi v té tmě nebyli moc vidět, vypadalo to, jako by se ta světýlka vznášela. Byl to opravdu krásný pohled.

Nejdřív se zástup zastavil u hrobu faráře, který kdysi v Losinách sloužil, v čele se současným farářem a mým kmotrem kostelníkem. Krátce něco zazpívali, a pak se rozešli ke hrobům svých blízkých, zatímco farář s kmotrem obcházeli některé hroby a modlili se nad nimi.

Překvapení číslo dvě: Skoro pokaždé, když jdu na hřbitov, už od doby, co jsem byla malá, chodím navštěvovat část, kde jsou hroby malých dětí. Je mi jich pokaždé moc líto a nevím, prostě mám pocit, že bych tam měla zajít.

Některé z těch dětí neměly ani měsíc. Asi nejstarší z těch, u kterých se dalo přečíst datum, byl tříletý chlapeček, který se prý uvařil, když při zabíjačce spadl do hrnce :(

I když už nejsem věřící (vlastně jsem asi nikdy doopravdy nebyla, prostě mi řekli, že je Bůh a já to brala jako něco, co prostě je), tak jsem se za ty děti... modlila?

Co mě překvapilo, bylo, že obvykle jenom málo udržované hrobečky byly dnes poměrně upravené a na každém z nich svítila alespoň jedna svíčka, což se nestalo už nevím kolik let.


Zkrátka dnešní návštěva hřbitova byla potěcha pro oči i duši. Je hezké vidět, že alespoň jeden den v roce si tolik lidí vzpomene. Dokonce i na několika velmi starých hrobech svítily svíčky.

A vůbec, navzdory názoru některých lidí, hřbitovy jsou pěkné místo (pokud jste tam tedy nedávno nepobřbili někoho blízkého). Vždycky mi přišly uklidňující a některé připomínají spíš parky.

Snad jediné, co mě na tom našem vždycky znepokojovalo, je kaple na pomezí mezi horní a spodní částí. Je taková pochmurná a nepřívětivá. Nic podezřelého na mě ale z ní ani odjinud nevyskočilo, takže snad pro jednou nevadilo, že jsem neuposlechla Glumovu radu a šla za světlíšky :)

Viva la vida!

Co to na mě svítí ze tmy...

1. listopadu 2010 v 20:22 | Sibelinne |  Jiskry v kožichu

...aneb kdo je skutečným pánem domu?

Sedím si takhle večer u počítače, kouknu z okna a co nevidím? Dvě žlutá světla, která jako by se vznášela ve vzduchu.

Ale nemusíte se bát, není to příšera. To mi jenom náš kocourek, který je až na bílou skvrnu pod krkem a jeden bílý vousek černý jako noc, říká, že chce domů.

Mám pokoj v přízemí a přímo před ním meruňku a náš miláček se naučil si po ní vylézt a sednout si na parapet. Někdy tam jenom tak leží a vyhřívá se, jindy na mě vytrvale zírá, dokud mu neotevřu.

A tím se dostáváme k otázce, kdo že je tím pánem domu. To naše mňoukadlo má totiž kukadla vskutku neodolatelná, a tak nikdy dlouho nevydržím nepustit ho domů. Nebo ven. Je totiž dost vybíravý. Jednou jsem ho pouštěla dveřmi. Vyšel ven, chvíli stál, vrátil se dovnitř, vyskočil si u mě v pokoji na okno a že chce tudy. Samozřejmě jsem mu neodolala. Má mě prostě omotanou kolem prstu. Když je v létě v noci venku a vzbudím se dřív, chodím mu otvírat i v pět ráno.

Další jeho specialitkou je zabírání mé postele. Někdy ho ke mně babička pustí ráno, když ještě pospávám. Mladý pán si vyskočí na postel a lehne si buď mně k nohám nebo přímo na mě, takže je pak velice zajímavé, když se chci obrátit na druhý bok nebo natáhnout pokrčené nohy. Jenže kdo by měl to srdce shodit něco tak roztomilého?

Nejsem ale jediná, kdo pro něj udělá první poslední. Jídlo mu obvykle dává babička. Jenže čičimu většinou jedna miska nestačí. Ani se nedivím, když jemu a psovi babička kromě konzerv i vyvařuje. Drubky, jatýrka...Nejspíš ani nemá hlad, spíš chuť. No a když on tak roztomile kouká... A lísáním rozhodně taky nešetří. Zkrátka nás má vycvičené.

To mě přivádí k myšlence, že spousta lidí o kočkách říká, že jsou mrchy. Já myslím, že jsou spíš jako lidi. Mají své nálady a rozmary a svůj způsob, jak dát najevo, že se jim něco nelíbí. Ale zatímco my většinou koušeme jen obrazně, ony to dělají doopravdy. Já už naštěstí většinou poznám, kdy na Ivánka nemám sahat.

Na druhou stranu, lidé, kteří mají kočky rádi, ví, že nám své občasné nenálady dokáží vynahradit. Pokud si vás kočka oblíbí, získáte výborného přítele, kterému se můžete vypovídat a přestože
vám nerozumí (i když... kdoví :)), může vám to pomoct. Mně tedy přítomnost Ivánka při špatné náladě pomáhá hodně.

Taky zbožnuju, když se mi vyhoupne do klína (pokud to není ve chvíli, kdy nutně potřebuju volné ruce nebo se chystám vstát :D), spokojeně vrní, zahřívá mě a uklidňuje. Teď před zimou má nádherný hustý kožíšek, který je příjemný na dotek. Někdy se divím, že z toho neustálého hlazení ještě nemá lysinku.

Momentálně to černé stvoření chrupe na mé posteli, kde ale dlouho nezůstane. Půjde spát na svoje. Nebo se spíš ponese. Ano, má servis s donáškou až do pelíšku. V příštím životě chci být kočka.

Miaow!