Co to na mě svítí ze tmy...

1. listopadu 2010 v 20:22 | Sibelinne |  Jiskry v kožichu

...aneb kdo je skutečným pánem domu?

Sedím si takhle večer u počítače, kouknu z okna a co nevidím? Dvě žlutá světla, která jako by se vznášela ve vzduchu.

Ale nemusíte se bát, není to příšera. To mi jenom náš kocourek, který je až na bílou skvrnu pod krkem a jeden bílý vousek černý jako noc, říká, že chce domů.

Mám pokoj v přízemí a přímo před ním meruňku a náš miláček se naučil si po ní vylézt a sednout si na parapet. Někdy tam jenom tak leží a vyhřívá se, jindy na mě vytrvale zírá, dokud mu neotevřu.

A tím se dostáváme k otázce, kdo že je tím pánem domu. To naše mňoukadlo má totiž kukadla vskutku neodolatelná, a tak nikdy dlouho nevydržím nepustit ho domů. Nebo ven. Je totiž dost vybíravý. Jednou jsem ho pouštěla dveřmi. Vyšel ven, chvíli stál, vrátil se dovnitř, vyskočil si u mě v pokoji na okno a že chce tudy. Samozřejmě jsem mu neodolala. Má mě prostě omotanou kolem prstu. Když je v létě v noci venku a vzbudím se dřív, chodím mu otvírat i v pět ráno.

Další jeho specialitkou je zabírání mé postele. Někdy ho ke mně babička pustí ráno, když ještě pospávám. Mladý pán si vyskočí na postel a lehne si buď mně k nohám nebo přímo na mě, takže je pak velice zajímavé, když se chci obrátit na druhý bok nebo natáhnout pokrčené nohy. Jenže kdo by měl to srdce shodit něco tak roztomilého?

Nejsem ale jediná, kdo pro něj udělá první poslední. Jídlo mu obvykle dává babička. Jenže čičimu většinou jedna miska nestačí. Ani se nedivím, když jemu a psovi babička kromě konzerv i vyvařuje. Drubky, jatýrka...Nejspíš ani nemá hlad, spíš chuť. No a když on tak roztomile kouká... A lísáním rozhodně taky nešetří. Zkrátka nás má vycvičené.

To mě přivádí k myšlence, že spousta lidí o kočkách říká, že jsou mrchy. Já myslím, že jsou spíš jako lidi. Mají své nálady a rozmary a svůj způsob, jak dát najevo, že se jim něco nelíbí. Ale zatímco my většinou koušeme jen obrazně, ony to dělají doopravdy. Já už naštěstí většinou poznám, kdy na Ivánka nemám sahat.

Na druhou stranu, lidé, kteří mají kočky rádi, ví, že nám své občasné nenálady dokáží vynahradit. Pokud si vás kočka oblíbí, získáte výborného přítele, kterému se můžete vypovídat a přestože
vám nerozumí (i když... kdoví :)), může vám to pomoct. Mně tedy přítomnost Ivánka při špatné náladě pomáhá hodně.

Taky zbožnuju, když se mi vyhoupne do klína (pokud to není ve chvíli, kdy nutně potřebuju volné ruce nebo se chystám vstát :D), spokojeně vrní, zahřívá mě a uklidňuje. Teď před zimou má nádherný hustý kožíšek, který je příjemný na dotek. Někdy se divím, že z toho neustálého hlazení ještě nemá lysinku.

Momentálně to černé stvoření chrupe na mé posteli, kde ale dlouho nezůstane. Půjde spát na svoje. Nebo se spíš ponese. Ano, má servis s donáškou až do pelíšku. V příštím životě chci být kočka.

Miaow!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama