Prosinec 2010

Originalita - ohrožený druh

26. prosince 2010 v 19:53 | Sibelinne |  Kouřové signály
Už pár dní se snažím vymyslet fantasy jména pro svět a místa v něm, ale ouha, ať zadám do Googlu jakékoliv, vždycky zjistím, že už stejné nebo velice podobné existuje. Někdy to jsou jen přezdívky, ale jindy třeba i název firmy nebo dokonce jiného světa.

Někdo může říct, že na vymyšlení pár názvů přece není nic těžkého, a za minutu z hlavy vysype fůru nápadů. Ale to já taky. Jenže nejde jen o to název vymyslet. Měl by taky sedět. A právě ve chvíli, kdy něco takového najdu, zjistím, že i když jsem si jistá, že to mám opravdu ze své hlavy, někdo už to vymyslel přede mnou.

A nejde jen o názvy a jména, ale třeba i o příběhy, šperky a spoustu dalších věcí, kterými se já osobně nezabývám. Když budete dobře hledat, nakonec zjistíte, že většinu toho, co jste považovali za své původní dílo, už někdo vytvořil.

Nabízí se otázka, jestli vůbec ještě lze být originální. Asi ano, ale je to hodně těžké. Dokonce i když zkusíte něco šokujícího, o čem jste přesvědčení, že je to naprosto jedinečné, můžete občas zjistit, že přece jen nejste první.

Občas si říkám, jestli by se dala spočítat pravděpodobnost, s jakou dva a více lidí, třeba i z opačných koutů světa, kteří se nikdy nesetkali, ani o sobě neslyšeli, napadne jedno a totéž slovo. Třeba už všechna slova a všechny příběhy byly vytvořeny, a prostě nějak poletují éterem. Čas od času se někomu usadí v hlavě, a pak pokračují dál.

Tohle zřejmě zůstane záhadou. Možná jde o jednu z neodstraněných chyb v Matrixu :)

Tak já zase půjdu, a budu se snažit alespoň o trochu originality.

Zvonky dětských let, rozezvoňte svět...

15. prosince 2010 v 20:59 | Sibelinne |  Kouřové signály
...těm, co už jsou dospělí, ať je znova pět.

Tahle slova určitě všichni znáte. A bude to takové heslo tohoto článku.

Buďme upřímní, co si kdo z nás přeje k Vánocům, je nepodstatné, a snad kromě nám blízkých lidí to asi nikoho nezajímá. A ti si to můžou zjistit jinak. Nebudu se tedy rozepisovat o tom, co si přeji k Vánocům (možná pak napíšu vyjuchaný článek, co jsem dostala :)), ale spíš o tom, co přeji Vánocům.

Přeji jim právě to, aby je lidé dokázali vnímat pořád tak, jako když jim bylo pět. No řekněte, nebylo to kouzelné, když jste byli v tomhle věku?

Musím říct, že malým dětem závidím. Bylo to úplně jiné, když jsme ještě věřili na Ježíška, psali dopisy a dávali je za okno, a byli pak překvapení a štastní, když jsme dostali vysněnou panenku nebo bagr :)

Když jsme byly se sestrou malé, každý rok jsme celý den nejedly maso a vyhlížely zlaté prasátko. Po večeři jsme čekaly, až zazvoní zvonek, a hnaly se ke stromečku. To bylo pravé kouzlo Vánoc.

Dneska už je všechno jiné. Dopisy dostává Ježíšek elektronicky, místo hraček si přejeme něco, co potřebujeme, a během roku bychom to nedostaly, výjimečně i nějakou blbost. Také se nás už nějaký ten rok týká běhání po obchodech a vymýšlení, co komu dát, což je někdy opravdu oříšek.

Přestože stromeček zdobíme a dárky rozdáváme stále my dvě, už to nikdy nebude ono. Občas je mi vážně líto, že už nejsem malé dítě.

Snad letos alespoň budou bílé Vánoce, aby byla přece jenom nějaká atmosféra, protože stroj času pravděpodobně zatím nikdo nevynalezl. Ale jestli ano, sem s ním!

...když si ze mě technika dělá dobrý den

15. prosince 2010 v 20:24 | Sibelinne |  Skřípu zubama
Asi už se vážně nechám vyšetřit odborníky. Já snad musím vyzařovat nějaké záhadné vlny. Jinak si opravdu neumím vysvětlit, proč by se tiskárna zasekla vždy, když tisknu já, proč na mém počítači nejde internet, když na sestřině jde, a podobné lahůdky.

Nedávno se například neodeslal jeden úkol, i když mi IS (informační systém Masarykovy univerzity) hlásil, že byl úspěšně odeslán. To mělo za následek, že se mé jméno objevilo na seznamu studentů, kterým nebude udělen zápočet z fonetiky.

Jelikož jsem všechny tři úkoly odevzdala, a to včas, dokážete si jistě představit, jak jsem se vyděsila. Okamžitě mi začalo bušit srdce, ruce se mi klepaly, adrenalin vyletěl... Někdo by se možná smál, ale v tomhle jsem celkem nervák. Nepovažuju se za šprta, ale tohle beru jako vážnou věc.

Bylo to někdy kolem půlnoci, šla jsem se jenom mrknout před spaním, jestli už nejsou vyhlášené termíny zkoušek. Když jsem to zjistila, řešila jsem to asi do čtvrt na dvě, než jsem zalehla. Jenže jsem měla takové nervy, že jsem za celou noc naspala maximálně tři hodiny s neustálým přerušováním.

Ráno, když jsem vstala, jsem zavolala mamce, aby mi poslala dva první úkoly, které jsem odesílala z domu. Jenže máma není zrovna počítačový machr. No a technika samozřejmě taky nespolupracovala. Jak jsem na stolním počítači asi dva týdny nebyla, tak mu pěkně dlouho trvalo, než se rozběhl, a nic nešlo spustit. Takže jsem musela mámě vysvětlovat, jak ho má restartovat.

Problém číslo dva: když už mamka otevřela dokumenty, nemohla najít soubory, co jsem potřebovala. Musela jsem jí vysvětlit, jak funguje hledání.

Když už našla oba soubory, musela jsem jí říct, jak se dostat na plochu, jak vytvořit textový dokument, zkopírovat a vložit text.

Když měla zkopírováno, měla mi to poslat mailem. Jenže ouha, na mém počítači nešel internet (za to může určitě UFO!). Takže se zase vysvětlovalo: jak použít flashku a kam ji strčit.

Když mamka konečně na sestřině počítači přetáhla soubory z flashky, musela jsem jí říct, jak se v e-mailu přikládají přílohy.

Když to konečně poslala, dala jsem si to na svou flashku a mazala do knihovny. Kus cesty jsem běžela, protože bylo čtvrt na deset a já měla v deset hodinu, na kterou jsem ty úkoly potřebovala.

V knihovně jsem si je vytiskla (ukázalo se, že zbytečně ;)) a přidala třetí úkol, který jsem posílala z knihovny, abych měla alespoň ve vlastnostech datum vytvoření.

Po hodině jsem šla vyučujícímu ukázat, že úkoly mám, a že jsem je dělala včas, a pak z něj vylezlo, že chyběl jen poslední, takže celé to ranní šílení bylo zbytečné (mimochodem, to vysvětlování trvalo docela dlouhou, takže můj i mamčin kredit znatelně poklesl).

Po tom, co jsem mu ukázala odeslanou poštu (kde záhadně chyběl právě ten třetí úkol, přestože jsem ho určitě poslala) a data vytvoření úkolů, se se mnou domluvil, že mi zadá náhradní úkol, a když ho odevzdám, tak bude vše v pořádku.

Úkol jsem udělala ještě ten den a další ho odevzdala (i na papíře, technice už nevěřím), přestože jsem se musela ještě učit na včerejší zápočet z litevštiny. Ten jsem naštěstí získala :)


Další milý zážitek s technikou byl, když jsem dnes po tom, co mi ani dva týdny od objednání nepřišel lístek na koncert, napsala mail, a ptala se, co se děje a jestli ho už poslali. Naštěstí odpověděli poměrně rychle.

Dozvěděla jsem se, že zrovna ten den měli výpadek serveru, a tudíž nemají mou objednávku v databázi. Byla jsem požádána, abych přeposlala potvrzující mail. To jsem udělala, takže doufám, že lístek brzo dojde.

Jo a dneska jsem se málem přerazila o kabel od notebooku a podařilo se mi ho z něj vytrhnout.

Jednou stejně vezmu sekyrku, a nadělám z těch počítačů křemíkové pyré.

Od zrození k zániku za pět minut

6. prosince 2010 v 18:47 | Sibelinne |  Kouřové signály
Takový je osud prchavých melodií, které se jednou za čas vynoří bůhví odkud, a jsou tak nerozvážné, že se vylíhnou zrovna v mé hlavě.

Obvykle přicházejí v tu nejnevhodnější dobu.  Když sedím ve škole, čtu si, chystám se spát... Snažím se na něco soustředit, nebo naopak už "vypínám", když se najednou kdesi v hlavě ozve tiché zaťukání, a aniž by čekala na vyzvání, jedna z těch melodií se prodere do mého vědomí.

Ty křehké se v něm příliš dlouho neudrží. Jednou zazní, a pak se vypaří, aby se už nikdy neobjevily.

Jiné mají větší štěstí. Ty nejsilnější vydrží i déle než pět minut. K některým dokonce vznikne i pár slov. A to malé množství, velké jen asi jako jehla v pořádné kupě sena, si pamatuju i déle než pár dní.

Těch ztracených je mi líto. Některé jsou vážně dobré. Občas mě až překvapí, že něco takového vzniklo zrovna v mé hlavě. Ale můžu si vůbec připisovat jejich autorství? Možná, že ty, nad kterými opravdu přemýšlím, snažím se je rozvíjet a pamatovat si, jsou opravdu moje. Někdy mám ale pocit, zvláště u těch, co vznikají těsně před spaním, že jdou jaksi mimo mě, že na jejich tvorbě nemám podíl. Bohužel, to jsou ty, co mizí nejrychleji.

Je škoda, že neumím noty (kromě těch opravdu základních). Možná, kdyby se usadily v hlavě nějakého skladatele, měly by delší život a mohly by se líbit i někomu jinému. Jenže melodie není nákupní seznam, a bez znalosti not ji prostě nezapíšete.

No, třeba se ty záhadné puntíky, čárky a kolečka jednou naučím, a pak se zase objeví nějaký shluk tónů v době, kdy si je budu schopná zapamatovat a zapsat.

A kdo ví, možná, že některé melodie, když zjistily, že u mě nepochodí, chtěly tak moc být živé, že zalétly k vnitřnímu sluchu nějakého umělce, a přece jen se podívaly na svět. Přejme jim to.