Leden 2011

Dvě strany mince

26. ledna 2011 v 9:02 | Sibelinne |  Kouřové signály
Tentokrát byly obláčky kouře stoupající z mé hlavy zelené. Zamyslela jsem se totiž nad závistí.

Většina lidí ji má asi ve škatulce "negativní". Taky jsem ji tam dřív měla. Pak mi ale došlo, že stejně jako mince má i závist dvě strany.

Na straně jedné je ta opravdu špatná. Lidé postižení touto chorobou se projevují tím, že ostatním nejen závidí, ale zároveň nepřejí, a chtějí pro sebe to, co ti druzí mají. Určitě jste to zažili taky, třeba už ve školce. Někdo vám záviděl novou panenku, ale protože ji nemohl mít, všude říkal, jak je ta panna ošklivá, a že s něčím takovým by si nikdy nehrál.

Závist je v lidské přirozenosti, úplně se jí asi nevyhne ani kněz, ale někteří lidé kvůli ní dělají strašné věci. Krádeže jsou ještě to menší zlo. Ale lidé ze závisti i vraždí. Nebo pomlouvají. Vražda vás připraví o život definitivně. Ale i dobře promyšlená pomluva může hodně ublížit, a připravit vás o všechno, na čem vám záleží, když ho žijete.


Jedna archivní

25. ledna 2011 v 17:54 | Sibelinne |  Krocení písmenek
První příspěvek do této rubriky je oprášenou a kapku upravenou verzí pokusu o báseň, který jsem už dříve vložila na SASPI. Vzpomněla jsem si na tenhle kousek, když jsem psala předchozí článek. Jak jsem se v něm zmínila, šachy mě vždycky něčím fascinovaly, a jednou mě napadlo tohle:


Až zítra. Možná...

25. ledna 2011 v 17:25 | Sibelinne |  Kouřové signály
Tak tohle si říkám často. Přiznám se, že patřím k lidem, co většinou nechávají věci na poslední chvíli. Je to tak. Potřebuju termín, a to nejlíp "šibeniční". Když vím, že už mi moc času nezbývá, je to asi to jediné, co mě u většiny úkolů donutí se do nich pustit.

Nechávání věcí na poslední chvíli ale nemusí být nutně špatné, pokud to pak uděláte dobře. Já sice dlouho věci odkládám, ale když se do toho konečně dám, umím máknout a rozhodně se snažím to neodbývat.

Bohužel, u některých věcí mi nemá kdo onen "deadline" určit. Udělat to sama pro mě nemá smysl, protože bohužel nepatřím zrovna k lidem se silnou vůlí (i když už jsem byla i v situacích, kdy vůle bylo to jediné, co mě ještě někde drželo, a že jí bylo třeba hodně :)).

Mezi takové případy patří hlavně moje touhy něco se naučit nebo napsat. Chtěla bych toho umět tolik, jenže se k tomu většinou nedokážu dokopat. Nebo když už to dokážu, nevydržím u toho.

Ztroskotala takhle moje snaha naučit se sama latinu, finštinu, a s tou italštinou to taky nevidím :D Kdybych to měla jako školní předmět, musela se učit na hodiny a na testy, nebyl by to takový problém, protože bych měla nějaký termín, něco, co by mě donutilo se pravidelně připravovat.


Kdo jiný, když ne my? Kdy jindy, když ne teď?

24. ledna 2011 v 20:43 | Sibelinne |  Kouřové signály
Tenhle článek bude takový ekologický. Brouzdala jsem se jenom tak po internetu, a narazila mimojiné i na tuhle fotku z finského národního parku Lemmenjoki:


Nádherné, nemyslíte? Příroda je opravdu mocná čarodějka, a nepřestává mě udivovat, co dokáže, ať už je to dobré nebo špatné. A první, co mě při pohledu na tuhle fotku napadlo, bylo, jaká je hrozná škoda, že si přírodu tak ničíme.

Nejsem žádná ekologická aktivistka ani členka Greenpeace, ale přece jenom na téhle planetě žiju taky, a tak mi to nemůže být jedno. Kolik takových míst ještě existuje? Kolik jich bylo před sto lety? A zbydou nějaká za dalších sto?

Přiznávám se, že bych toho mohla dělat víc, jak jsem řekla, nejsem ekologií posedlá, ale snažím se alespoň třídit odpad, zhasínat, když není třeba světlo, vypínat televizi, když vím, že budu hodinu pryč, neodhazuju odpadky na ulici, a podobně. A myslím, že takové jednoduché věci nikomu žíly nepřetrhnou.

Nenutím nikoho, aby přestal jezdit autem (i když pokud ho nutně nepotřebujete, můžete využít třeba veřejnou dopravu a šetřit přírodu alespoň takhle) nebo kupoval jen věci s recyklovatelným obalem, ale myslím, že nějakou drobnost může pro přírodu dělat každý z nás. A měl by začít hned. Myslíte si: spousta lidí už třídí, tak se to nezblázní, když začnu až příští týden. Ale když si tohle řekne pár milionů lidí, může být příští týden pro některé z těch krásných míst pozdě.

Odpočívej v pokoji

23. ledna 2011 v 17:45 | Sibelinne |  Kouřové signály
To asi budeme brzy muset říct češtině. Většina lidí, se kterými jsem navázala nějaký kontakt, ať už osobní či písemný, totiž svůj mateřský jazyk zcela beztrestně vraždí.

A nemyslím jen to pŘÍsHerŇouČQé "vypatlávání". O tom můžu říct jen to, že mě vytáčí na nejvyšší míru. Nechápu to. Jak takhle může někdo psát? A ještě si myslet, že je proto v nějaké lepší skupině. Jediné, o čem to svědčí, je nízké IQ. Protože inteligentní člověk (a nemyslím jen členy Mensy) by tohohle snad nebyl schopen (alespoň v to doufám).

Hodně lidí tenhle styl používá jen proto, aby nevybočovali, i když nechápu, proč by někdo měl chtít patřit do téhle skupiny. Pak ale existují i tací, kterým se tenhle styl líbí, což je naprosto mimo mé chápání. Člověk nemusí být zrovna bohemista, aby mu to připadalo trapné.

Bohužel je to teď v módě, i když by mě zajímalo, jak se to vůbec mohlo módou stát. Tomu, kdo něco takového poprvé použil, bych urazila ruce. Ale ačkoliv se o módě říká, že je to vrtkavá dáma, tenhle nešvar se drží už dost dlouho. Doufám, že se to jednou změní (ano, já vím, jsem naiva :))


...když žiju jen tak napůl

17. ledna 2011 v 20:36 | Sibelinne |  Skřípu zubama
Důvod, proč jsem tak dlouho nepsala, je následující: zkouškové.

Noční můra studentů. Doba, kdy si i na jinak poměrně oblíbené učitele chystáte zaklínací formule, a na ty neoblíbené rovnou brokovnici. Doba, kdy vám konečně dojde, že i na přednáškové předměty se vyplatí učit už během semestru.

Konečně věřím těm, co mi před maturitou říkali, že je to fraška, ať počkám na vysokou. Dočkala jsem se.

A proč žiju jen napůl? Protože jinak to snad o zkouškovém ani nejde. Tedy, pokud nemáte mozek supergénia a záleží vám na tom, jak dopadnete.

Od minulého pondělí vypadal téměř každý můj den nějak takhle: budíček, snídaně, učení (někdy zkouška nebo zápočet), oběd, učení, večeře, učení, chvíle na netu, většinou velmi krátká, spánek.

Jedinou útěchou mi může být, že jsem zatím kromě jedné zkoušky všechno zvládla. Dokonce jsem z předmětu, který mě strašil celý semestr, dostala za A a pochvalu od učitele, což už nebylo ani štěstí, ale spíš zázrak.  Taky jsem si stihla vyrobit zkouškové náušnice a náhrdelník, než jsem zmizela pod horou papírů. Nicméně, dva testy mě ještě čekají, tak uvidíme.