Až zítra. Možná...

25. ledna 2011 v 17:25 | Sibelinne |  Kouřové signály
Tak tohle si říkám často. Přiznám se, že patřím k lidem, co většinou nechávají věci na poslední chvíli. Je to tak. Potřebuju termín, a to nejlíp "šibeniční". Když vím, že už mi moc času nezbývá, je to asi to jediné, co mě u většiny úkolů donutí se do nich pustit.

Nechávání věcí na poslední chvíli ale nemusí být nutně špatné, pokud to pak uděláte dobře. Já sice dlouho věci odkládám, ale když se do toho konečně dám, umím máknout a rozhodně se snažím to neodbývat.

Bohužel, u některých věcí mi nemá kdo onen "deadline" určit. Udělat to sama pro mě nemá smysl, protože bohužel nepatřím zrovna k lidem se silnou vůlí (i když už jsem byla i v situacích, kdy vůle bylo to jediné, co mě ještě někde drželo, a že jí bylo třeba hodně :)).

Mezi takové případy patří hlavně moje touhy něco se naučit nebo napsat. Chtěla bych toho umět tolik, jenže se k tomu většinou nedokážu dokopat. Nebo když už to dokážu, nevydržím u toho.

Ztroskotala takhle moje snaha naučit se sama latinu, finštinu, a s tou italštinou to taky nevidím :D Kdybych to měla jako školní předmět, musela se učit na hodiny a na testy, nebyl by to takový problém, protože bych měla nějaký termín, něco, co by mě donutilo se pravidelně připravovat.


Další můj sen je naučit se noty a hrát na nějaký nástroj. Jenže zatím není nic, co by mě přimělo natlouct do hlavy alespoň ty roztodivné značky. Poznám jen houslový klíč a základní stupnici, a to ještě s počítáním řádků :D No, a na co se tak naučit? Doma žádný nástroj nemáme. Miluju smyčce, chtěla bych umět na cello, ale to je jaksi nad mé možnosti. Stejně tak klavír. Co bych snad mohla zvládnout, je kytara, ale nemůžu jenom tak utratit všechny úspory za něco, u čeho mě zase nemá co držet.

A co se chci už dlouho naučit, jsou šachy. I když je neumím hrát (ale už jsem si alespoň přečetla základní pravidla :)), něčím mě fascinují. Nejenom ta hra, i jejich fyzično. Už jako malá jsem je měla ráda, i když jsem jim rozuměla ještě míň, než teď.

A mým největším problémem je tvůrčí psaní. Jak už jsem se zmiňovala v jednom z předchozích článků, jsem členkou Společenstva amatérských spisovatelů (SASPI). Jenže je tu jenže. Občas mám období, když jsem totálně vyschlá, co se nápadů týče. Horší ale je, když mám naopak nápadů plnou hlavu, a nemůžu nebo nechci je dát na papír. Některé příběhy jsou moc osobní na to, abych je předhodila světu. Jiné bych klidně vypustit mohla, ale buď se mi nechce, nebo není příležitost. A když je náhodou obojí, nastoupí noční můra spisovatelů. Vlastně dvě: obávaná první věta, a pak strach, že to nebude dost dobré, že to nemá ani cenu psát. A přitom bych tak moc chtěla, aby některé ty příběhy světlo světa spatřily.

Kolikrát už jsem po tom, co jsem zase něco vzdala, přemýšlela, jestli jsem prostě jenom tak líná, nebo mám opravdu nedostatek možností. Často si říkám: začnu, až bude čas. Jenže když už mám čas, jsem zase buď unavená, bez motivace, bez nápadu nebo jsem na místě, kde to dělat nejde. No, asi to bude kombinace obojího. Vždycky prostě příležitost není, ale vím, že kdybych se opravdu snažila, mohla bych toho dokázat víc.

Snad se jednou osvobodím od nutnosti mít nějaký neúprosný termín. Vážně bych se plno věcí ráda naučila. Uvidíme, třeba se dokopu :) A pokud jste jako já, přeju vám, abyste dokázali totéž.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 punerank punerank | E-mail | Web | 26. ledna 2011 v 2:18 | Reagovat

Jeeeje, to je komplikovaný:))) Už aby bylo jaro, to mně hodně pomáhá! A co se šachů týká - jednou mi spolužačka ukázala, jak za 3 minuty prohrát a jestli to byla její metoda, jak mě jim naučit, nevyšlo to:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama