...když si hraju na náklaďák

21. února 2011 v 12:13 | Sibelinne |  Skřípu zubama
Tak nějak jsem si včera připadala. A nebyla to moc zábavná hra. Vlastně kromě pár hodin byl zase celý den na levačku. Štvalo mě už to, že školu mám až v úterý, ale musela jsem jet do Brna včera, abych předala klíče od bytu, kde jsem bydlela minulý semestr.

To  nejhorší ale přišlo, když jsem vystrčila nos ze dveří. Jelikož jsem si sem musela přivézt spoustu věcí, byla jsem obložená jak mula. Na zádech přecpadný batoh, notebook jsem si musela dát přes rameno, abych měla volné ruce. V jedné jsem nesla plnou igelitku a kabelku a ve druhé obří tašku.

Takto naložená jsem spěchala na autobus. Obvykle to trvá asi deset minut, ale taková zátěž vás dost zpomalí. Musela jsem si tašky asi každých dvacet vteřin položit, jelikož se mi ucha pěkně zařezávala do dlaní. Protože jsem prudce nestíhala, musela jsem chvílemi i běžet. A jako by to nestačilo, ještě se mě někdo ptal na cestu, což bylo taky zdržení. 

Když jsem dobíhala na autobus (a opravdu se bála, že mi ujede), skoro jsem vyplivla plíce. Spolucestující se nepochybně pobavili, když jsem se konečně i se zavazadly nasoukala po schůdcích k řidiči a sotva hekla, kam chci jet. Musel na mě být opravdu úžasný pohled.



Když jsem se v Šumperku konečně dosoukala na nádraží, musela jsem asi dvacet minut čekat, většinou ve shrbené poloze, abych si mohla držet tašku s kabelkou. Nastupování do vlaku byla vážně lahůdka. Dostat tašky a sebe do těch schůdků nebylo zrovna jednoduché. V kupéčku byla jako posledních pár cest zima, takže jsem ani nesundávala kabát.

V Brně jsem nejdřív musela náklad dotáhnout na Svoboďák, kde jsem měla předat klíče. Potom jsem měla v plánu jet tramvají, ale nakonec jsem poprosila o svezení ke starému bytu, odkud mi jel trolejbus, protože než bych se k té zastávce doplazila, byla by půlnoc a upadly by mi ruce. Což se stejně málem stalo.

V trolejbusu se mi navíc napůl utrhlo jedno ucho od igelitky, a na tom druhém jsem už měla suk, protože mělo taky namále. Nakonec jsem ji z posledních sil dotáhla spolu s ostatní bagáží do bytu. Jenže to ještě nebylo všechno.

I přesto, že jsem měla po tom tahání nohy jako z rosolu a ještě teď se mi úplně nevrátil cit do špiček prsteníků, jsem pak asi hodinu a půl vybalovala nejen to, co jsem si dotáhla, ale i věci, které jsem si už před pár týdny donesla ze starého bytu.

Strašně jsem se potom těšila do postele, ale noc nebyla taky žádný med. Peřinu a polštář bych už opravdu neunesla, takže jsem spala na malém polštářku a pod dekou. Vzbudila jsem se po včerejšku celá rozlámaná a ještě pořád jsem se úplně neprobrala.

Ale člověk má na všem zlém hledat něco dobrého, tak si říkám: alespoň jsem dojela, kam jsem chtěla (a že už jsem díky svému cestovatelskému talentu zažila dobrodružství).


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bones1-Tamča bones1-Tamča | 22. února 2011 v 19:13 | Reagovat

Haha no to je dobré...prepáč ,ale musela som sa zasmiať :-D

2 sibelinne sibelinne | Web | 22. února 2011 v 21:58 | Reagovat

[1]: Aspon někomu to přijde vtipný :D

3 punerank punerank | E-mail | Web | 12. března 2011 v 12:26 | Reagovat

No na přečtení vtipný, na prožívání únavný, ale pak ta úleva - uznej, že kdybys měla ještě sílu, chtělo by se ti lítat:)))
čtu pozdě, takže doufám, že už i peřiny jsou na pravém místě:)

4 sibelinne sibelinne | Web | 12. března 2011 v 17:20 | Reagovat

[3]: Hm, měla jsem pocit, že poletím. Do nebíčka :D Byla jsem fakt hotová. A jo, peřiny už jsou na místě, už nemusím spát v županu s teplýma ponožkama.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama