Březen 2011

Ve špatnou dobu na špatném místě

22. března 2011 v 14:38 | Sibelinne |  Kouřové signály
Taky už jste si někdy říkali, že jste se narodili ve špatnou dobu, na špatném místě nebo rovnou obojí? Já už tolikrát, že to nespočítám. Čím dál víc mám pocit, že do téhle doby prostě nepatřím. Ani na tenhle svět. A neberte to jako nějaké povzdechnutí pramenící z momentální depresivní nálady. Zrovna teď se na mě "depka" nedobývá , názor mám ale stále týž.

A kde a kdy že bych chtěla žít, když ne tady a teď? Už jsem si prošla několika obdobími. Jednou jsem chtěla žít ve starověkém Egyptě, jindy ve středověku, v dobách krásných rób a šlechetných rytířů, v dobách, ze kterých pocházejí nejzajímavější mýty a legendy, či za časů Jane Austenové. Jednu dobu jsem chtěla žít v téhle době, ale v Irsku. Hrozně moc.

Na většině epoch a míst se dá najít něco zajímavého. Ale jak člověk roste, začne mu docházet, že nic není tak idylické, jak se nám dřív mohlo zdát. Ve starověkém Egyptě bych mohla skončit jako konkubína nebo v mužském těle jako otrok, který zahyne při stavbě pyramidy. Středověk nebyl jen o krásných šatech, a rytíři nebyli vždy ochránci slabých a utiskovaných s čistým srdcem. Byla to také doba krutých bojů, špíny a nemocí, předčasné smrti na něco, co je dnes banalita, upalování údajných čarodějnic... Přelom osmnáctého a devatenáctého století v Anglii taky nebyl med. Ženy nebývaly příliš samostatné, měly se hlavně dobře vdát a chovat se podle zaběhnutých společenských norem, nevyčnívat, být ozdobou (pokud na to byly dost bohaté). A co si budeme povídat, ona ani situace v dnešním Irsku není tak úplně růžová.

Ztráty a nálezy

21. března 2011 v 21:11 | Sibelinne |  Kouřové signály
Ve Ztrátách a nálezech končí různé věci: deštníky, klobouky, ale třeba i zubní protézy nebo urny. A ty ještě nejsou zdaleka největší výstředností. Jsou ale i věci, které se tam asi nikdy nedostanou. No řekněte, zvedli byste ponožku, která se válí na ulici a odnesli ji tam? Asi ne, že?

Včera jsem šla domů kolem jedné lavičky, na které ležela právě ponožka. Jenom jedna. Ani nevím, kolik osamělých ponožek jsem už viděla. Nebo třeba bot, bund... a různých dalších věcí, na které si teď nevzpomenu.

Pokaždé, když něco takového vidím, říkám si, zvlášť u těch polovin páru, jak se asi ocitly na místě, kde leží. Komu patřily? Jak se bez nich obejde? Zapomněl na ně nebo je tam prostě nechal? Vrátí se pro ně?

Pátek - bláznů svátek

19. března 2011 v 11:33 | Sibelinne |  Zážitník
Je sice už sobota, ale včera jsem byla příliš unavená na to, abych něco psala. Už od rána jsem měla opravdu pocit, jako by se všechno kolem zbláznilo.

Začalo to tím, že ráno v koupelně upadla ta roura, co z ní do umyvadla teče voda (a to mi ještě ve čtvrtek zůstal v ruce kuchyňský kohoutek). Naštěstí se mi ji podařilo dát zpět.

Potom jsem šla na tělocvik (jelikož po škole jezdím domů, musím s sebou tahat věci) a pršelo, takže jsem musela nějak vykoumat, jak nést bagáž a ještě deštník, což bylo... zajímavé. Cvičící v aerobiku tentokrát vymýšlela opravdu neobvyklé kreace a dokonce jsem na chvíli byla kluk.

Když jsem pak seděla na přednášce, začalo sněžit. V Brně, na jižní Moravě, padaly vločky jak kráva. Takže všichni včetně vyučujícího fascinovaně zírali z okna.


Návrat ke staré lásce

17. března 2011 v 17:16 | Sibelinne |  Trocha kultury nikoho nezabije
A tou je zpěv. Zpívat mě bavilo už odmalička. Na začátku mého prvního školního roku přišel někdo k nám do třídy a ptal se, jestli by někdo nechtěl zpívat ve sboru. Zkusila jsem to, a od té doby miluju sborový zpěv.

Vlastně miluju i sólový zpěv. Jenže když mám zpívat sama, skočí na mě sumotréma. Když si zpívám jen tak pro sebe a vím, že mě nikdo neslyší, dokážu do toho dostat výraz, emoce, ale když mám zpívat před lidmi, nějak se to ve mně stáhne a jsem ráda, když nezapomenu slova a nějak výrazně mi to neujede. Naštěstí mě už dlouho nikdo k sólovému zpěvu nenutil :)

Zpívání sama pro sebe je fajn, ale někdy to nestačí. Nejsem žádná superzpěvačka, ale baví mě to, a když jsem navíc před Vánocemi poslouchala nějaké písničky se sborovým doprovodem, hrozně se mi zastesklo. Už od rozpadu scholy na konci druhého stupně jsem nikam zpívat nechodila, ani jsem nějak nevěděla kam. A pak jsem při zapisování předmětů zjistila, že Ústav hudební vědy vypisuje každý semestr předmět Collegium musicum - smíšený sbor. Mé hudbymilovné srdce zaplesalo a hned jsem se přihlásila. Kredity za to, že budu dělat něco, co mě baví, no neberte to.

Záchranný kruh

17. března 2011 v 15:21 | Sibelinne |  Trocha kultury nikoho nezabije
Tak jsem se před chvílí dočetla, že se má zvýšení DPH týkat i knih. To zapříčiní, že spousta knih nebude moci vyjít, a samozřejmě ty, které vyjdou, budou dražší, takže si je spouta lidí raději půjčí v knihovně (tam ale asi taky nebudou přibývat tak rychle, jako dřív), budou nižší tržby, což povede k dalšímu snížení produkce.

Jako by nestačilo, že už takhle málo lidí čte něco jiného než časopisy. Jelikož jsem nepracující studentka, nemůžu si dovolit koupit knihy, které bych chtěla, ale nechávám si alespoň kupovat ty od oblíbené autorky k Vánocům a narozeninám. Bohužel, některé knihy jsou například součástí série, dlouhé série, takže koupit si je opravdu nemám za co a někdy je nemají ani v knihovně, tudíž musím využít knihy elektronické, i když se mi to jako knihomolce příliš nelíbí. Papír je papír, papírová kniha má duši. PDF nidky nemůže poskytnout to potěšení, když držíte skutečnou knihu v ruce, cítíte její vůni (nebo smrad, podle toho, jak je stará, ale pro pravého knihomola je i to vůní :D), obracíte stránkami...

Doufám, že papírové knihy mají budoucnost, že zcela nezmizí, ale bohužel je tato možnost čím dál reálnější. A zvýšení DPH ji jen podpoří. Více si o tomto problému můžete přečíst zde:

...když kráčím zahalena v dýmu

17. března 2011 v 13:42 | Sibelinne |  Skřípu zubama
Ne však svém vlastním. To, že já sama nekouřím, bohužel neznamená, že se zcela vyhnu vdechování toho odporného dýmu. Už jsem to zkoušela, ale je to hodně dávno, a upřímně, nic úžasného jsem na tom neviděla, a jsem do dneška hrozně ráda, že jsem to opravdu jenom zkusila, ale nepokračovala.

Přiznávám, když se někde sejde parta lidí, a někdo z nich dotáhne vodní dýmku s voňavým tabáčkem, tak si dám taky, ale vzhledem k tomu, že taková situace nastává tak jednou za půl roku, rozhodně se nepovažuji za kuřačku. Vlastně všechno kromě vodní dýmky je mi odporné.

Jasně, už jsem četla, že vodní dýmka je horší než cigarety, ale jednou za tak dlouhou dobu a ve více lidech je určitě méně škodlivá než jediná cigareta každý den. A alespoň voní. Proč se nevyrábí i takové cigarety? Viděla jsem už jahodové, ale jinak o ničem takovém nevím.

Jelikož jsem často nedobrovolně stavěna do pozice pasivního kuřáka, ten smrad mi hodně vadí. U nás doma se kouří jen venku nebo na verandě, tam je to v pohodě, ale když jdu po ulici a před mnou někdo kouří, a jde tak pomalu, že ho nemůžu obejít... lahůdka. Super je to taky na zastávkách, kde se pokud vím kouřit nesmí. Sedět vedle kuřáka v autobuse taky není zrovna příjemné. A už vůbec ne, když sedíte v restauraci, jdete na oběd, a neustále vám jde do nosu ten smrad, takže si to ani nevychutnáte, a když pak vyjdete ven, je vaše oblečení pěkně načichlé, abyste si to "užili" ještě víc.

Smrad ale není to nejhorší. To, že si zdraví ničí aktivní kuřáci, je jejich věc. Taky mám své závislosti a zlozvyky, i když pro zdraví neškodné, umím se ovládat. A rozhodně jimi neohrožuji zdraví jiných tak, jako kuřáci. Jasně, pokud není někde jasně napsáno, že se tam kouřit nesmí, nemůžu jim říct ani ťuk, ale někteří lidé jsou bezohlední a kouří i tam, kde to zakázané je.

Asi jediná horší věc než bezohledný kuřák je mladý kuřák. A nemluvím tu jen o teenagerech, i když mezi nimi je tento zlozvyk hodně rozšířený. Někdo to chce prostě zkusit, jiný nechce, ale udělá to kvůli partě nebo proto, že se chce cítit starší. Bohužel u toho spousta z nich zůstane. Hrozné je, že s kouřením začínají čím dál mladší, opravdu ještě děti. Šla jsem tak jednou po Šumperku, a přede mnou chlapec, kterému nemohlo být víc jak osm devět let se zapálenou cigaretou. A opravdu ji jenom nedržel.

Bohužel jsou mladí velmi vynalézaví a často to dokáží před rodiči tajit. Spousta jich to ale ví a nic s tím nedělá. Jistě, puberťákovi, který už je opravdu závislý, to jenom tak nevymluvíte. Ale pokud rodiče nechají kouřit osmileté dítě, pak bych jim s chutí dala pár facek.

To je ode mě ke kouření asi tak vše. Vlastně ne: lidi, dejte si místo cigára radši kafe.

Stroj na sny

14. března 2011 v 11:56 | Sibelinne |  Kouřové signály
Většinou lidem přeju prostě dobrou noc, ale někdy, když mám pocit, že vím, co chtějí, aby se jim zdálo, přeju i hezké či zajímavé sny. A myslím tím bez výjimky: ať se ti zdá o tom, o čem chceš. A přeju si, aby mi to řekl taky, a občas se to i stane. Je to hezké gesto, když vím, že ten, kdo mi to přeje, také ví, o čem bych ráda snila. Bohužel, je to opravdu jenom gesto. Nemůže ovlivnit, o čem se nám bude zdát.

A právě v takovou chvíli bych strašně ráda měla nějakou mašinku, která by způsobila, že se mi bude zdát to, co chci. Samozřejmě bych ji nemohla používat pořád. Pokud se opravdu ve snu vypořádáváme s tím, co se dělo v bdělém stavu, co nás trápí, ať už vědomě či podvědomě, pak bych asi brzo zešílela, kdybych nenechala mozek dělat to, co má. Ale alespoň jednou za čas...

...když si Murphy zase jednou prosadí svou

8. března 2011 v 14:52 | Sibelinne |  Skřípu zubama
Většina z vás už nejspíš někdy slyšela o Murphyho zákonech. A všichni víme, že jsou to pravděpodobně jediné zákony, které nelze obejít. Máte-li pocit, že se vám to povedlo, vzpomeňte si na to, že "Jestli se něco mohlo pokazit, ale nepokazilo, bylo by lepší, kdyby se to bývalo pokazilo".

Ale teď k tomu, jak konkrétně si na mě dnes Murphy zasedl. Zákonů o plánování je hodně, a právě těch se to týká. Výjimečně jsem nejela do Brna v pondělí, ale dnes ráno. A ta cesta probíhala... "zajímavě" a samozřejmě úplně jinak, než jsem si plánovala. Zde je srovnání:

Původní plán:

Vstát v 08:00 a jet ze Šumperka v 10:10. Pak jsem ovšem zjistila, že na dnešek jsou na trase plánovány dvě výluky, takže se můj plán změnil na tento:

Vstát v 06:30, jet autobusem v 07:39 z Losin do Šumperka, potom v 08:10 jet do Brna s tím, že výluka bude jen na jednom úseku. I tento plán jsem nakonec byla nucena upravit. Chtěla jsem mít větší rezervu na přechod z autobusu k vlaku v Šumperku, tak jsem vstala o čtvrt hodiny dřív, abych jela autobusem v 07:23.