Září 2011

Blicí pytlíky, prosím

28. září 2011 v 14:13 | Sibelinne |  Skřípu zubama
Občas mám při pohledu na dnešní společnost pocit, že je budu potřebovat. Kolikrát stačí, když si přečtu nebo zhlédnu zprávy a opravdu se mi udělá zle. Už ani nevím, kdy jsem naposledy viděla nějakou pozitivní zprávu (nepočítám mezi to videa roztomilých zvířátek). Všude samé násilí, hyenismus, tragické nehody, ekologické katastrofy, rasismus...

Mezi námi žijí opravdu hyeny. No, i když... proč urážet hyeny, že? Prostě lidé, kteří jsou morálně asi na úrovni bakterií. Každou chvíli slyšíme, jak někdo okradl staré důvěřivé lidi, kolikrát se třeba i vydávají za jejich příbuzné. Zmizení invalidního vozíku, ukopání bezdomovce... Nemám ve zvyku někomu přát něco zlého, ale těmhle bych přála, aby se jim jednou stalo to samé.

Dalším velkým problémem je rasismus, xenofobie a jiné formy netolerance, které mohou někdy přerůst až k fanatismu. O tom už jsem psala samostatný článek. Podívejte se třeba na protiromské protesty, nejen u nás, ale i jinde ve světě. Ale teď se tu o mém názoru na ně rozepisovat nebudu, alespoň zatím ne, nejspíš by to vydalo na celý článek. Další velké téma je náboženství. Kdyby zůstalo u henoteismu (uctívání jednoho boha, ale akceptování existence jiných), lidstvo by si ušetřilo spoustu zbytečného násilí.

...když si připadám jako ve zlém snu

20. září 2011 v 17:36 | Sibelinne |  Skřípu zubama
Možná někteří z vás už četli článek ze včerejška, kde jsem popisovala další ze svých "báječných" cest. A dnešek byl jen o málo lepší. Asi najdu nějakého vědce, co zkoumá lepivost smůly na paty, protože tohle už fakt není normální.

Ani křupnutí větvičky pod nohama...

20. září 2011 v 11:05 | Sibelinne |  Kouřové signály
...někdy nesnesu. Jsou chvíle, kdy ticho musím nějak narušit. I třeba jen něčím puštěným na malou hlasitost. Ale občas ho naopak vyžaduji. Například když se musím učit nebo jinak soustředit.

Myslím, že spousta studentů se mnou bude souhlasit, že ucpávky do uší jsou naprosto geniální vynález. Někdy to sice není zrovna příjemné mít něco v uších, ale bývá to příjemnější než hluk. Myslím, že bych bez nich neodmaturovala a kdoví, jak by to bylo se zkouškami.

...když se znovu vydávám na cestu

19. září 2011 v 20:14 | Sibelinne |  Skřípu zubama
Tak jsem jela po dlouhých prázdninách opět na privát, tentokrát ne z domu, ale z Kramolína. Jela jsem poprvé do Brna celou cestu autobusem a s novým velkým kufrem na kolečkách. Myslela jsem si, že to bude úleva po tom, co jsem dva semestry tahala všechno v báglu a v taškách v rukou. A byl to další "skvělý" zážitek. Proč sakra nemůžu mít aspoň jednou příjemnou cestu?

Slovo, které neumíme vyslovit

19. září 2011 v 19:50 | Sibelinne |  Kouřové signály
Jelikož se mi ze záhadného důvodu (beztak je to chyba v Matrixu) nepodařilo dostat vůbec na blog ani jiné stránky s ním propojené, dávám sem článek napsaný 17.9.2011


Dva a dvacet

9. září 2011 v 17:27 | Sibelinne |  Kouřové signály
To jsou rozdíly v letech mezi mnou a mými mladšími sestrami. A je to rozdíl docela podstatný. Ono to asi ani nejde, chovat se stejně k sourozenci, který je mladší jen o pár let nebo o celou generaci. Nejde ale jen o věk, důležitá je i povaha.

Vlastní sestra má osmnáct let. Prožily jsme spolu něco, co s tou malinkou už nezažiju, jako společné hry, kamarádky, cesty do školy... Nikdy jsme si ale nebyly nějak zvlášť blízké. Ne, že bych ji neměla ráda, jistým způsobem, ale jsme prostě každá jiná, a to vzhledem i povahou. Zatímco ona je temperamentní a vůdčí typ, který se nebojí si vzít to, co chce a má ráda, když je po jejím, já jsem spíš klidnější a beru věci víc vážně. Taky bývá dost škodolibá. Ne, že by mi vyváděla nějaké kanadské žertíky, ale má sklony se mi smát skoro kvůli všemu a provokovat, což mě někdy už vážně rozčiluje.

Jako malé jsme měly stejný pokoj a to byl kámen úrazu. Uměly jsme si i v klidu hrát, ale dost často jsme se hádaly. Na málo věcech jsme se shodly. Myslím, že pozdější oddělení, kdy jsme měly každá svůj pokoj (ze začátku jsem měla jenom kamrlík u babičky, ona samozřejmě urvala ten bývalý společný), nám prospělo. Hádáme se sice pořád, ale už spolu dokážeme vyjít lépe.