Ani křupnutí větvičky pod nohama...

20. září 2011 v 11:05 | Sibelinne |  Kouřové signály
...někdy nesnesu. Jsou chvíle, kdy ticho musím nějak narušit. I třeba jen něčím puštěným na malou hlasitost. Ale občas ho naopak vyžaduji. Například když se musím učit nebo jinak soustředit.

Myslím, že spousta studentů se mnou bude souhlasit, že ucpávky do uší jsou naprosto geniální vynález. Někdy to sice není zrovna příjemné mít něco v uších, ale bývá to příjemnější než hluk. Myslím, že bych bez nich neodmaturovala a kdoví, jak by to bylo se zkouškami.


V prvním semestru jsem bydlela vedle lidí, co měli doma klavír, nejspíš v místnosti sousedící s naším pokojem. A hráli pořád. Ráno, během dne i večer. A nejvíc hráli o zkouškovém, kdy navíc nejspíš sundali koberce a bylo to slyšet ještě intenzivněji. A jejich děti pořád dupaly po schodech (měli byt probouraný na půdu). A ještě k tomu hráli pořád asi dvě nebo tři stejné skladby. Dodnes si je pamatuju. Když jsem se potřebovala učit, měla jsem chuť pro trochu ticha vraždit.

Učení ale není jedinou činností, při které vyžaduju ticho. Další je například čtení. Nepodaří se mi to vždycky, ale někdy čtu tak, že skoro až nevnímám písmenka, ale jakoby přede mnou děj ubíhal, skoro jako ve filmu. Jenže na to se potřebuju dostat do jistého rozpoložení a soustředit se. A to jsem někdy až nesnesitelně náročná na klid. Ruší mě třeba i když sestra ve stejné místnosti jí jablko.

A teď k něčemu, k čemu se více vztahuje nadpis. A to k lesnímu tichu. No, v lese vlastně nikdy úplné ticho není. Ale asi víte, co myslím. Hrozně ráda se procházím sama (nebo se sestřičkou v kočárku) po lese, kolem Dalešické přehrady, když jsme na jihu, nebo polní cestě mezi loukami a jenom tak mlčím a přemýšlím si. Ani ne o něčem určitém, jen tak větrám hlavu a poslouchám právě to krásné ticho, rušené jen občasnými hlasovými projevy ptáků či cvrlikáním cvrčků.

A právě v takových chvílích nadávám i sama sobě, že křupáním větviček nebo suchého listí narušuju ten krásný klid a přirozené ticho lesa. Ani mi nevadí mluvit tam, když jde někdo se mnou, ale raději opravdu chodím sama a užívám si. Nejen zvukovou stránku (nebo spíše její útlum), ale také tu vizuální. Netrávím tam sice každou volnou chvíli, ale nechápu lidi, co do lesa nebo i jinam do přírody nepáchnou jak je rok dlouhý. Vždyť je tam přeci tak krásně!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elemona Elemona | Web | 23. září 2011 v 9:29 | Reagovat

Abych řekla pravdu, ticho občas vyžaduji, občas si ale i k učení pouštím hudbu... Špunty do uší jsem nikdy naštěstí nepotřebovala. :-)

Občas také ticho nesnesu moc dlouho, u mě téměř stále hraje nějaká hudba, třeba se do ní ani nezaposlouchám, ale jen tak, aby nebylo ticho...

Je také fakt, že jsem nikdy nezažila to, co popisuješ při čtení... :-(

A co se týče přírody a hlavně lesa, jsme na tom podobně :) Taky si tu atmosféru užívám... A zjistila jsem, že když jsem si jistá, že na doslech ode mě nikdo není, v lese si i zpívám. :-D

2 lieen.a lieen.a | 28. září 2011 v 13:15 | Reagovat

S tím čtením to mám podobné, někdy ten děj utíká a kolem může být hurikán a já si toho nevšimnu, protože jsem ponořená do děje. Někdy nesnesu ani projíždění aut kolem našeho paneláku.

Při učení ale nesnesu ani hudbu, mnohokrát jsem to zkoušela, ale když mě to učení nebaví (což je ve většině případech), tak vnímám spíše tu hudbu a většinou poslouchám v angličtině, takže začnu v duchu překládat, co se zpívá a učení nemá šanci, takže jedině ticho na učení je účinné :-)

A taky zastávám názor, že ticho léčí.. ale to je jiné téma.. :-)

3 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 0:33 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

4 sibelinne sibelinne | Web | 14. ledna 2012 v 17:07 | Reagovat

Jo, jasně. Určitě jsi ho četla, že? A ty dva další, pod kterými byl stejný komentář taky. Na tvůj webík se nepodívám, tohle na mě nefunguje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama