Dva a dvacet

9. září 2011 v 17:27 | Sibelinne |  Kouřové signály
To jsou rozdíly v letech mezi mnou a mými mladšími sestrami. A je to rozdíl docela podstatný. Ono to asi ani nejde, chovat se stejně k sourozenci, který je mladší jen o pár let nebo o celou generaci. Nejde ale jen o věk, důležitá je i povaha.

Vlastní sestra má osmnáct let. Prožily jsme spolu něco, co s tou malinkou už nezažiju, jako společné hry, kamarádky, cesty do školy... Nikdy jsme si ale nebyly nějak zvlášť blízké. Ne, že bych ji neměla ráda, jistým způsobem, ale jsme prostě každá jiná, a to vzhledem i povahou. Zatímco ona je temperamentní a vůdčí typ, který se nebojí si vzít to, co chce a má ráda, když je po jejím, já jsem spíš klidnější a beru věci víc vážně. Taky bývá dost škodolibá. Ne, že by mi vyváděla nějaké kanadské žertíky, ale má sklony se mi smát skoro kvůli všemu a provokovat, což mě někdy už vážně rozčiluje.

Jako malé jsme měly stejný pokoj a to byl kámen úrazu. Uměly jsme si i v klidu hrát, ale dost často jsme se hádaly. Na málo věcech jsme se shodly. Myslím, že pozdější oddělení, kdy jsme měly každá svůj pokoj (ze začátku jsem měla jenom kamrlík u babičky, ona samozřejmě urvala ten bývalý společný), nám prospělo. Hádáme se sice pořád, ale už spolu dokážeme vyjít lépe.


Vždycky mi přišlo líto, že si tak nerozumíme. Záviděla jsem sestrám v mém oblíbeném filmu, že se mají tak rády, že si i slíbily, že umřou ve stejný den. A nejen těm fiktivním. Vždycky jsem chtěla takovou tu sestru-kamarádku, se kterou bych si mohla povídat o všem, svěřit se jí a ona mně, pomáhat si a klidně se i obejmout. Nepamatuju se, kdy jsme se se sestrou naposledy objaly. Bohužel, už to asi lepší nebude.

Nezbývá mi než vkládat naděje do té nejmladší :) Ti z vás, kteří sem nezavítali poprvé, zřejmě vědí, že mám teď už tříměsíční sestřičku, se kterou máme společnou jenom mámu. To, že je jenom poloviční, pro mě ale není důležité. Beru ji jako vlastní.

Nejdřív jsem si nedokázala představit, že bych měla o tolik mladšího sourozence, ale zvykla jsem si na tu myšlenku docela rychle a už mi to divné nepřijde. Je to ale o hodně jiné než s tou prostřední. U té si nepamatuju, jaké to bylo, když se narodila, nemohla jsem ji tak chovat, sama vozit a pomáhat se o nic starat. Myslím, že pro mámu je to teď úleva, když už jsme my starší velké a můžeme ji občas zaskočit. Ona má pak trochu času a my živou panenku :)

To, že asistuju při přebalování, koupání a pořád ji chovám, způsobuje, že náš vztah asi nikdy nebude ten pravý sesterský. Mám ji ale moc ráda, zatím :) Povaha se ukáže až časem, ale doufám, že nebude moc rozmazlená, (to víte, rodiče, prarodiče a ještě tři starší sestry :D) a že budu mít alespoň jednu hodnou sestřičku :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alisa Alisa | Web | 9. září 2011 v 17:38 | Reagovat

Medzi mnou a mojich trojdňových bratom je rozdiel devätnásť a pol roka . Tiež som si to nevedela predstaviť, hlavne ak uvážim, že nebyť potratu by boli s mojim vlastným dieťaťom skoro tak isto starý, ale brat je brat . No nemiluj ich . aj keď sú nevlastní . :-)

2 Elemona Elemona | Web | 9. září 2011 v 17:43 | Reagovat

Abych řekla pravdu, často se stává, že se sourozenci nepohodnou... Zvláště když jsou rozdílné povahy nebo když sdílí jediný pokoj. Já bráchu dřív moc nemusela, od té doby, co jsem se odstěhovala od našich, ho mám upřímně ráda, a on mě taky, dokonce tu lásku umí dávat lépe najevo, než já. :-) Je prostě (teď už) fajn. ;-)

3 sibelinne sibelinne | Web | 9. září 2011 v 17:45 | Reagovat

[1]: Tak to je mi líto, že jsi přišla o miminko. Já měla mít místo sestřičky bratříčka, ale měl by downův syndrom, takže bratříček nebyl, ale je sestřička.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama