August 1991

6. října 2011 v 22:43 | Sibelinne |  Trocha kultury nikoho nezabije
Ne, nedala jsem se najednou na psaní anglických nadpisů. Opravdu to nemám ráda, když je pak článek česky. Tentokrát ale dělám výjimku, a to proto, že nadpis je zároveň název polodokumentu, který dnes promítali ve škole. Zatím každý semestr pořádal někdo na fakultě nějaký zajímavý večer. Dnes se promítal estonský film v originálním znění s anglickými titulky. Pojednával o osamostatnění Estonska právě v srpnu 1991.

Nejdřív jsem si řekla, že tam asi ani nepůjdu, ale pak jsem si pomyslela, proč vlastně ne, vždyť můžu kdykoliv odejít. A jsem nakonec ráda, že jsem zůstala. Nebyl to vyloženě dokument ani normální film, bylo to něco mezi. Příběh několika klíčových dnů od puče v Moskvě po osamostatnění Estonska byl podán z pohledu lidí z televize a možná i rádia (byl v tom trochu zmatek).



Během těch několika dní nikdo v Estonsku nevěděl, co se bude dít dál. Všude byl zmatek, nejistota. Talinem třeba projely tanky, lidé na ulicích panikařili a schovávali se... a tanky nic. Prostě zmizely. A Estonci nevěděli, na čem jsou.

Bylo zajímavé to vidět právě hlavně z pohledu lidí, kteří mají zodpovědnost za informování ostatních. Chtěli vědět, co se děje, chtěli podávat pravdivé informace. Sháněli je, kde se dalo. A kromě zajišťování zpráv měli mnozí z nich rodiny, partnery. Museli se vypořádat i s tímhle. Kam poslat rodinu? Odjet? Zůstat? Někteří z nich se museli i rozhodnout, zda opustí televizní věž nebo ji budou bránit před Rusy. Údajně to bylo jediné místo, odkud měly Estonsko, Litva a Lotyšsko šanci získat kontakt se zahraničím. Nakonec to tedy dobře dopadlo a nikdo z obránců nebyl zraněn.

Asi nejzajímavější část filmu byla, když se podepisoval dokument, který hlásal, že Estonsko se osamostatilo. Kamery dokonce zabíraly ruku, která onen dokument podepisovala. A také hodiny. Každý, kdo už měl v té době trochu rozum, si ten moment měl pamatovat.

A na začátku byla ukázka z novin, což mi připomnělo litevský večer minulý semestr, kde se zmiňovali o řetězu, který už o dva roky dříve vytvořili lidé ze všech tří pobalských zemí, aby dokázali svou soudržnost a touhu se odtrhnout od Sovětského svazu. Baltský řetěz byl dlouhý asi 600 km. Přibližně dva miliony lidí se držely za ruce a vytvořily tak řadu táhnoucí se z Vilniusu přes Rygu až do Talinu. Úžasné, že?


Balský řetěz
Zdroj: Wikipedie

Možná si někteří z vás řeknou, že by na takový film nikdy nešli, že je historie nezajímá. Já taky nejsem zapálená historička, ale občas se podívám na nějaký takový dokument a zjistím, že historie vůbec nudná být nemusí. Jde o to, jak vám ji "naservírují". Ani já jsem neseděla na hodinách dějepisu ve stavu hlubokého vytržení a nehltala každé slovo. Asi proto, že to obvykle chodí tím stylem, že učitel odříkává nebo píše na tabuli, že toho a toho roku ten a ten nechal postavit to a to, že byl zavražděn člen toho a toho rodu, a to vedlo... bla bla bla. Napíšete si to (někteří) a nemáte z toho nic. Ale když koukáte na dobře natočený film/dokument, pak máte-li nějakou schopnost empatie, dokážete si mnohem lépe představit, jaké to asi bylo žít v dané době. Čekat, až začne útok na pevnost nebo někdy později sedět u rádia a trnout, jestli za pár hodin vaši zemi někdo neobsadí, i když ještě včera se zdálo být vše v pořádku. A když si uvědomíte, že historie nejsou jenom data a zápisky v sešitě, ale také životy lidí, kteří vnímali strach, lásku, osamnění, bolest a radost stejně jako vy dnes, možná vám přijde mnohem zajímavější.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elemona Elemona | Web | 10. října 2011 v 9:48 | Reagovat

Zpočátku jsem ti chtěla jen napsat, že jsem viděla též estonský film (dabovaný do CZ) o šikaně a jejích následcích, a že to byl též tak nějak napůl film, napůl dokument. (Mimochodem poučný film, doporučuji shlédnout, jmenuje se Zkažená mládež.)

Ale když jsem dočetla do konce, musím ještě říct, že ten "lidský řetěz" vypadá fakt dobře a muselo to být úžasné. 600 km! To je něco.

Ale hlavně musím potvrdit to, že učení zábavnou formou, zajímavější než výklad a zápis, přináší víc pozornosti a tudíž více vědomostí. Sama za sebe můžu říct, že jsem si například nezapamatovala nic o Johance z Arku, než jsem prošla herní příběh týkající se právě jí, ve hře Age of Empires 2 (strategická hra s historickými scenériemi). Teď už jsem to sice zase zapomněla, ale to je vedlejší. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama