Tarja Turunen 13. 1. 2012 ve Zlíně 1/2 - Před a po

15. ledna 2012 v 21:30 | Sibelinne |  Zážitník
Jelikož mám kromě "reportáže" z koncertu potřebu se vykecat i z toho, jakou jsem měla cestu a co se dělo potom, píšu o tom samostatný článek. Původně jsem to chtěla dát dohromady, ale trochu se to protáhlo. Alespoň to ti, které zajímá jen koncert, nebudou muset hledat.

Posledních pár let jsem měla pátky 13. vlastně spíš šťastné než nešťastné a nikdy jsem nebyla nijak extra pověrčivá, ale musím říct, že tento pátek se až na vystoupení Tarji moc nepovedl.

Mám teď období plné starostí - zkoušky, stěhování z jednoho privátu na druhý, do toho plánování cesty na koncert (a nepovedly se mi nehty, hrůůůza :D). Zkrátka nálada nebyla od rána nic moc. Dopoledne jsem balila a po obědě si ještě kontrolovala, jestli mám napsané všechny spoje a popsanou cestu k hale. A taky jsem si lámala hlavu s jízdenkou. Nakonec jsem se pouhých pár hodin před odjezdem rozhodla, že pojedu dřív, jinou trasou, abych si mohla koupit zpáteční.


Do Přerova jsem dojela v pohodě, ale vůbec jsem neměla tu náladu, jakou mívám před koncertem. Chtěla jsem vidět Tarju, to ano, ale kromě toho se mi tam vůbec nechtělo. Navíc počasí na houby, začalo dokonce sněžit a byla pěkná kosa. Z Přerova jsme vyjížděli s asi desetiminutovým zpožděním a já měla mít v Otrokovicích jenom čtyři minuty na přestup, tak jsem byla naštvaná, že budu muset čekat kdoví jak dlouho na další vlak. Navíc nějaký pán přede mnou jel taky na Zlín a průvodčí mu řekl, že má špatnou jízdenku a v tom vlaku nemá vůbec co dělat a šli to pak spolu někam řešit. Tu chviličku než přišel ke mně a cvakl mi lístek, mi úplně bušilo srdce, jestli nemám taky špatnou jízdenku, jestli dobře dojedu a nebudu muset platit nějakou pokutu. Naštěstí jsem měla jízdenku správnou.

Když jsem dojela do Otrokovic, měla jsem štěstí i smůlu. Štěstí bylo, že ten navazující vlak na nás čekal. No, to druhé bylo vlastně nakonec taky štěstí, ale předcházela tomu zase chvilka děsu, že jsem ztratila mobil. Vlak měl za chvíli vyjíždět a já ho neměla ani v jedné kapse u kabátu. Na nástupišti neležel. Nakonec jsem ho našla v kalhotách. Takové šoky vážně miluju.

Když jsme se blížili ke Zlínu, byla už tma a já jsem nevěděla, kde vlastně jsme. Nakonec jsem naštěstí vystoupila správně. Ovšem už cestou mi zase zkazilo náladu počasí - pořád nic a zrovna ten den muselo chumelit. Následovala cesta k hale. Měla jsem ji vypsanou a nastudovanou z mapy, takže nejdřív jsem šla poměrně najisto. Až pak jsem měla na papírku "kolem parkoviště" a najednou jsem nevěděla, z které strany. Dost lidí šlo jedním směrem, tak jsem si řekla, že půjdu za nimi a třeba to najdu. Když ne, můžu se vždycky vrátit.

Šla jsem tedy tím směrem a nakonec se přede mnou objevila velká budova. S opravdu obrovskou úlevou jsem si vydechla, že jsem to našla (chápejte, já, co mám orientační smysl vánoční žárovičky, jsem byla sama potmě poprvé ve Zlíně). Pak ale nastal problém s hledáním vchodu. Ukázalo se, že ty hloučky lidí šly na hokej, co se hrál ve stejný den. Nakonec jsem to ale našla (a podle zákona schválnosti jsem ještě předtím stihla ťápnout zrovna rozbitou botou do kaluže).

I přesto, že tam většina tentokrát "nemachrovala" v černé, ale byli oblečení "normálně" a teple, fanoušky jsem poznala spolehlivě. Někteří lidé tam ovšem vypadali, jako že jsou tam omylem. Ani nevím, proč jsem ten pocit měla. To taky trochu kazilo atmosféru. Nakonec jsem se tam začala bavit s jedním klukem a zjistila jsem, že byl taky na Tarje předloni v Praze. To je jedna z mála pozitivních věcí na čekání na koncert - vždycky máte alespoň jedno společné téma a pokud nejste extra stydliví, tak i když jste tam sami, máte si s kým povídat.

Já tam tentokrát byla poprvé sama. Byl tam sice i můj "koncertový kámoš" (vídáme se osobně jen na koncertech), ale přijel pozdě a šel si sednout na tribunu, takže jsme se vůbec neviděli. Taky jsem ještě dva dny zpátky doufala, že se mnou bude čekat na ranní vlak a nebudu muset být v noci sama, ale pak mi psal, že má ve Zlíně přespávat. To mi taky trochu pokazilo náladu.

Aby toho všeho nebylo málo, začalo chumelit, takže metalisti byli tentokrát celí bílí a zmrzlí. Tarja prý v nějakém rozhovoru řekla, že jí chybí sníh a zimní počasí. To by to vysvětlovalo. Asi nám chtěla ukázat, jak vypadá Winter storm :D

Začali pouštět někdy před sedmou. Strategicky jsem si stoupla doprostřed mezi dveře a pak jsem se prostě natlačila k těm, které otevřeli o chvilku dřív. Jak se na mě mačkali další lidi, měla jsem strach, že vylomím dveře a navíc se mi zasekla taška. Ale nakonec jsem se tam dostala. Prohledávali jenom zběžně a zase se mi podařilo pronést pití. Někteří prý takové štěstí neměli. Byla jsem unavená a uvažovala jsem o tribuně, ale nakonec jsem se rozhodla pro první řadu. Obvykle nemáte tolik času, abyste si mohli vybírat, jestli do první řady chcete nebo ne, ale tentokrát to ještě tak půl hodiny před koncertem vůbec nevypadalo, že se to zaplní, takže bylo nalevo ještě volno. Sice bych byla raději uprostřed, ale pořád jsem měla lepší výhled než z tribuny. A i tam jsem si mohla ještě sednout než přišla předkapela.

Jak jsem říkala, není těžké se začít na koncertě s někým bavit. Zapovídala jsem se se dvěma holčinami vedle mě a zjistily jsme, že jedna z nich chodí nejen na stejnou univerzitu a fakultu, ale studuje i na stejném ústavu, jen jiný obor. Tomu říkám náhodička.

Následují události po koncertě:

Když koncert skončil, šly jsme čekat k Tarjinu autobusu, jestli vyleze a bude se podepisovat. Stály jsme, dřepěly, chodily dokolečka a nohy bolely čím dál víc. Kolovaly informace jako že Tarja je už v autobuse a spí, ale kdoví. No, nakonec jsme se bohužel nedočkaly. Ve dvě hodiny ráno jsme to zabalily a šly do nonstopu u nádraží čekat na ranní spoje. Díky bohu, že to nebyl nějaký strašný pajzl, ale celkem normální hospoda s fajn obsluhou.

Až na to, že jsem byla příšerně unavená, proběhla cesta zpátky už docela v klidu, jen byla ještě větší zima než předtím a musela jsem čekat skoro hodinu v Přerově. Díky bohu, že čekárna už byla otevřená. Hned, jak jsem dorazila do Brna a na byt, zapadla jsem do postele. Moc jsem se ale neprospala, v jedenáct mi volal mamčin partner, že už jsou na cestě. Stěhovat se po nočním bdění není zrovna med. Ale co, hlavní je, že to mám za sebou. Teď už jen dvě zkoušky, na kterých musím být osobně přítomna, a pak hurá domů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elemona Elemona | Web | 5. března 2012 v 23:40 | Reagovat

Hmm, koukám, že ses opravdu nenudila... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama