Hra na pravdu: nevinná či nebezpečná?

18. března 2012 v 21:00 | Sibelinne |  Kouřové signály
Nejspíš už jste někdy hráli hru typu ,,pravda nebo úkol" nebo o ní alespoň slyšeli. Jenže v dětství, kdy se takové hry obvykle hrají, ještě většinou nemáme taková tajemství, abychom je nemohli říct. Většina dětí a puberťáků z toho vyjde maximálně s trapasem. I když... už i v této fázi života nemusí být hra na pravdu tak nevinná, jak se tváří. Někdy to, co považujeme za malou lež či tajemství, může pro druhého znamenat hodně. Může to naštvat nebo také ublížit. Stačí, když před kamarádkou řeknete, že si myslíte na kluka, který se líbí také jí. Může to přejít nebo se s vámi také pořádně pohádat. Někdy to skončí usmířením, jindy (v závažnějších případech) třeba i doživotním utnutím komunikace a kontaktů na nezbytné minimum.

Bohužel, ne vždy jde jen o dětskou hru. V životě nastávají i závážnější situace. Někdy může nadejít chvíle, kdy to na vás někdo vybalí a vy nemáte čas vymyslet ne třeba rovnou lež, ale spíš to, jak pravdu naservírovat stravitelněji. Občas se člověku uleví, když ho někdo donutí říct to, k čemu dlouho neměl odvahu. Může to ale dopadnout tak, že přenese své starosti a problémy na někoho jiného, někdy i zbytečně. Jindy se tím ale naopak pročistí vzduch a může to pomoci k vyřešení problémů, rozseknutí těžko řešitelných situací.



Co se týče říkání pravdy, dělí se lidé na tři základní skupiny: na ty, kteří potřebují skoro pistoli u hlavy, aby z nich vypadlo čisté slovo; na ty, kterým to nedělá problémy, ale mají i svá malá tajemství a jsou schopni říct i nějakou tu malou nevinnou lež; no a pak na takové, kteří jsou nebo se snaží být stoprocentně upřímní.

První skupinu opravdu nesnáším. Asi si dokážete představit proč. Co se týče třetí skupiny... no, nevím. Říkat vždy pravdu? Ne, že bych podporovala lhaní, ale pokud chcete být upřímní opravdu stoprocentně, asi nebudete mít lehký život, když budete manželce říkat, že v té sukni vypadá tlustě a šéfa pošlete do... míst, kam slunko nezasvítí za je ho ,,debilní nápady". Sama se nejspíš řadím ke druhé skupině. Nemám ráda lži, v podstatě je neříkám skoro vůbec a obvykle jsou mé lži typu: ,,Kam jdeš?" ,,Nikam.". Je asi jasné, že někam jdu, prostě se jenom nechci svěřovat. Nejspíš by mi nějaké větší a promyšlené lhaní ani nešlo. No a nějaké to tajemstvíčko má asi každý (nejspíš i ti, co se snaží být naprosto upřímní).

Když se řekne ,,hra na pravdu", napadne mě ještě jiný způsob, jak to vyložit, a to jednoduše tak, že si něco, co pravdou není, na ni hraje. Na mysl mi přišla píseň páně Nohavicy Pravda a lež:


Řekla bych, že je docela trefná. A vlastně i tahle od Kabátů:


Také jsem si vzpomněla na film, který jsem nedávno viděla. I přesto, že vypadal docela dobře, nakonec zase tak úžasný nebyl. Nebo to spíš nebyla lehká zábavička na nudný večer. Rozhodně mu ale nemůžu upřít zajímavost. Jmenuje se Věrná kopie. Náhodou se stane, že se spolu na výlet vydají autor knihy o umění a žena, která koupila několik výtisků. Začnou si vyměňovat názory nejen o umění. Pak v jedné kavárně muž odejde telefonovat a servírka se mezitím dá do řeči s ženou. Považuje je za manžele a žena jí to nevyvrací. Ve skutečnosti nejspíš je vdaná, ale manžela příliš nevídá a je sama se synem. Postupně se začne k onomu spisovateli chovat jako ke svému manželovi a on na tu hru přistoupí. Hádají se, vyčítají si něco, co se jim buď stalo s někým jiným nebo vůbec. A těžko říct, jak a kdy tato jejich hra skončila.

Asi není úplně lehké s něčím takovým přestat. Trochu teď odbočím od tématu a připomenu jeden experiment (už nevím, kde proběhl). Vědci nechali tuším spolužáky z jedné třídy rozdělit na dvě skupiny: jedni měli hrát vězně a druzí ,,bachaře" a sledovali jejich chování. Jenže bachaři se do toho příliš vžili a přerostlo jim to přes hlavu. Začali vězně šikanovat a experiment musel být ukončen.

Také jsem si vzpomněla na povídku od Milana Kundery ,,Falešný autostop", kde pokud si dobře vzpomínám, si žena musela odskočit, a když se vrátila, začali s jejím přítelem hrát hru. Ona byla jako stopařka a on ji svezl. Nakonec skončili někde v motelu nebo tak nějak (četla nám to učitelka už před pár lety, nepamatuju si to přesně) a muž se nakonec ke své přítelkyni choval jako k prostitutce. I když už to zacházelo příliš daleko, nějak to nedokázali stopnout.

Snad z toho je jasně patrné poučení - nezaplétejte se do lží, pokud to půjde a nehrajte si na něco, z čeho se pak možná nebudete moci dostat. A neříkejte svým manželkám a přítelkyním, že v té sukni vypadají tlustě :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama