Duben 2012

Tummien perhosten koti

11. dubna 2012 v 20:47 | Sibelinne |  Trocha kultury nikoho nezabije
Ne, to jsem vás právě nezaklela. Je to název finského filmu, v překladu Domov šedých motýlů. Promítali nám ho dnes ve škole, v originálním znění, takže jsem alespoň slyšela mluvenou finštinu. Pravda, drtivé většině jsem nerozumněla, ale titulky pomohly :) A díky bohu za ně, jelikož to bylo v učebně, kde se nedala zastínit okna a kromě titulků nebylo ze začátku skoro nic vidět. Ale i tak jsem si to užila.

Ráda na takové školní/neškolní akce chodím. Většinou to bývá dost zajímavé a vidím tak i filmy, ke kterým bych se asi jinak nedostala, ať už proto, že jsou velmi špatně dostupné nebo bych na ně vůbec nenatrefila. Anebo bych se možná nedokopala na ně podívat.

Tummien perhosten koti je příběh asi čtrnáctiletého kluka Juhaniho, který byl umístěn na jakýsi finský ostrov, kde byli převychováváni mladí delikventi. V dětství si prožil trauma, později vystřídal několik pěstounských rodin a nakonec skončil tam, kde skončil.

Na ostrově žije jen pár dalších kluků, ředitel se ženou a dcerami a hospodyně. Podle popisu jsem myslela, že ředitel bude pěkná svině, ale nakonec se ukázalo, že není tak despotický, jak jsem si ho představovala. Bylo vidět, že mu na jeho chovancích záleží a opravdu jim chce pomoct, i když jim samozřejmě zrovna nemazal med kolem pusy.

Není všechno zlato, co se třpytí

8. dubna 2012 v 12:23 | Sibelinne |  Kouřové signály
Upozornění: tohle je vykecávací článek s malým apendixem na způsob úvahy na konci.

Je zajímavé, co kolikrát člověka inspiruje k napsání článku. U mě to třeba dneska byla ta odpornost, co mi roste na hlavě. Tuším, že se tomu říká vlasy. Tedy u ostatních. U mě je to jakési křoví, co se dá zkrotit nejspíš jenom nůžkami. A to tak, že ustřihnutím u hlavy.

Od malička slýchám: ,,To jsou krásné vlasy, takové chci taky.". Říkají to většinou lidé s rovnými a/nebo krátkými vlasy. Mám je totiž dlouhé a vlnité. Jenže oni s nimi nežijí každý den. A upřímně, ani nevím, co na nich mají, i když je vidí jen na chvíli. Jsem s nimi totiž relativně za dobře tak dvakrát do roka. Je s tím práce, rozčesávání je většinou spíš rozškubávání a už dávno nemám ty krásné ruličky, co jsem mívala jako malá. Teď mi na hlavě roste divnotvaré cosi, co se rozlítává a nedá se na to koukat.