Není všechno zlato, co se třpytí

8. dubna 2012 v 12:23 | Sibelinne |  Kouřové signály
Upozornění: tohle je vykecávací článek s malým apendixem na způsob úvahy na konci.

Je zajímavé, co kolikrát člověka inspiruje k napsání článku. U mě to třeba dneska byla ta odpornost, co mi roste na hlavě. Tuším, že se tomu říká vlasy. Tedy u ostatních. U mě je to jakési křoví, co se dá zkrotit nejspíš jenom nůžkami. A to tak, že ustřihnutím u hlavy.

Od malička slýchám: ,,To jsou krásné vlasy, takové chci taky.". Říkají to většinou lidé s rovnými a/nebo krátkými vlasy. Mám je totiž dlouhé a vlnité. Jenže oni s nimi nežijí každý den. A upřímně, ani nevím, co na nich mají, i když je vidí jen na chvíli. Jsem s nimi totiž relativně za dobře tak dvakrát do roka. Je s tím práce, rozčesávání je většinou spíš rozškubávání a už dávno nemám ty krásné ruličky, co jsem mívala jako malá. Teď mi na hlavě roste divnotvaré cosi, co se rozlítává a nedá se na to koukat.



No vážně, kromě včerejška, kdy jsem to vydržela asi dvě hodiny, si nepamatuju, kdy jsem je měla naposledy rozpuštěné. Už dlouhou dobu je nosím minimálně vzadu sepnuté, pokud ne rovnou zapletené. V copech se alespoň nemůžou rozlítávat. Čas od času si je zkusím rozpustit, ale kromě toho, že to leze do očí, mě vždycky po chvíli rozčílí, jak prameny nedrží u sebe, jak to nemá žádný pořádný tvar atd., takže nakonec zase skončí aspoň v culíku. Snad jediná výhoda je, že si konečky můžu zastřihnout sama a pokud to extra nepokoním, tak nejsou menší rozdíly v délce vidět.

Už mi spousta lidí doporučovala ty a ty přípravky, našla jsem milion domácích receptů na masky a vlnící účesy. Taky mi bylo řečeno, ať zajdu ke kadeřnici. Nebo ať to zkrátím či vyžehlím. Jenže: tak u 90% přípravků, co jsem kdy používala, jsem nepozorovala žádný rozdíl. Na domácí masky jsem zanevřela po té, co jsem vyzkoušela jednu z mála, na kterou jsem nepotřebovala exotické suroviny a dopadlo to děsně. A nechce se mi vyhazovat peníze za to, že mi někdo cizí umyje křoví (což zvládnu sama) a trochu to prostříhá. Jediný výsledek je, že mám pak pocit lehčí hlavy. Na chvíli, než si na to zvyknu. Takže rozdíl v podstatě není vidět. A kdybyste viděli mé fotky ze základky (které jsou díky bohu zřejmě ztracené někde v prostoru), na nichž vypadám s vlasy po ramena jako kokr, chápali byste, proč ostříhání nepřipadá v úvahu. A žehlení jsem zkoušela dvakrát. Jednou jsem to šla po pár minutách umýt, protože to vypadalo děsně. Podruhé jsem neměla ani ty nervy, abych to dokončila.

Kromě toho, že mám vlasy beztvaré a rozlítané, už taky nevím, jak je upravit do něčeho, čemu by se dalo říkat účes. Bohužel, jenom málo účesů vypadá na vlnitých a kudrnatých vlasech dobře. Nejdou na nich totiž většinou poznat nějaké detaily. Moc se mi třeba líbí tzv. waterfall braid. Jenže na mých vlasech vůbec nevynikne. Už nevím, co za ozdoby tam mám nastrkat, abych to aspoň neměla pořád stejné. A věřte mi, že po x letech vás stále stejné účesy začnou nudit.

Takže mám tady radu pro všechny rovnovlásky: pokud máte vlasy zdravé, buďte rády za to, co máte. Opravdu není co závidět. Myslím, že pokud nemáte smůlu na ten typ vlasů, na kterých nic nedrží, máte šanci na krásné vlnky větší než já, i když jen dočasně.

A aby to nebyl takový žvást, přidám takové menší zamyšlení. Je přirozené, že chceme něco, co mít nemůžeme. Nebo můžeme, ale až za dlouhou dobu. Ale ne vždy to, co závidíme, může být tak úžasné, jak se nám to jeví. Když nepříliš vzhledná a oplácaná slečna uvidí holku s perfektní postavou, hezkou tváří a tak vůbec, asi si řekne, že by tak chtěla vypadat taky. Ale co když si zrovna ta hezká dívka myslí, jak ji už nebaví, že na ni chlapi pořád civí, že se jí pomalu nekouknou jinam než do výstřihu a co když je zrovna rozmrzelá, protože si nemůže dát čokoládu, na kterou má hroznou chuť, aby jí ta postavička zůstala? Nebo si někdo, kdo si rád zabrnká doma na kytaru a zazpívá, přeje být jednou slavný, ale když se mu to třeba podaří, zjistí, že to má i svoje zápory. Ti nejslavnější si už nemůžou pomalu ani dojít na záchod, aby je média nerozcupovala za špatný výběr toaletního papíru. A těžko říct, jak se herci vyrovnávají s tím, když je někdo dvacetkrát za den osloví jménem jejich nejznámější postavy, ale mně by to určitě vadilo. A to nemám svoje jméno ani nijak zvlášť v lásce. Takže asi tak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elemona Elemona | Web | 13. dubna 2012 v 22:19 | Reagovat

Zajímavý článek a úvaha. ;-)
Jak jsem ti už říkala, tvé vlasy ti trochu závidím, ale spíše jen jejich délku. Musím ti dát za pravdu, že kudrnaté vlasy bych mít nechtěla... Ne, že by se mi vyloženě nelíbily, ale rovné jsou hezčí a trochu můj sen (sama mám vlnité). Ale mít je tak dlouhé, jak jsi říkala, že máš, bych opravdu brala. :-D Snad se toho časem taky dočkám :)
Jinak ty moje se taky dost špatně rozčesávají, a asi čím jsou delší, tím hůře... Pravda, že jim nevěnuju asi dostatek péče, ale i tak raději strávím každé ráno 5 - 10 minut rozčesáváním, než abych si nechávala jen krátké vlasy...
Jinak k té úvaze, je docela zajímavá a pravdivá. Co se týče těch s perfektními postavami, je pravda, že získat si (a udržet) pěknou postavu dá, myslím si, daleko více práce, než z pěkné získat nepěknou. Možná to je také menší důvod k závisti, jestli rozumíš... No a o tom, když je někdo slavný, je to pravda. Kdysi jsem si přála být slavná, ale postupem času jsem přišla na to, že to opravdu nemají lehké, takže mě to jaksi přešlo. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama