Červen 2012

Hommo sapiens? To sotva

25. června 2012 v 17:13 | Sibelinne |  Kouřové signály
Už děti na prvním stupni základky se učí, že hommo sapiens znamená člověk moudrý. Někdy (no dobře, vlastně docela často) ale uvažuju nad tím, jestli je to správné označení. Těžko najít druh, který tolik ničí a ubližuje, tolik se snaží přetvořit vše k obrazu svému a často nebere ohledy na zbytek světa. A když se mu to nedaří, tak prská. V tom lepším případě. Člověk drancuje přírodu, přetváří ji, někdy k nepoznání, jen aby z ní vyždímal, co se mu hodí, ale bohužel až příliš často se stává, že zapomíná vynaložit také nějaké úsilí na to, aby po sobě zakryl stopy, aby jí vrátil, co se dá a umožnil jí, aby se vzpamatovala. A také často zapomíná, že některé zdroje nejsou nevyčerpatelné. Je tohle snad moudré?

Co je ale ještě horší, lidský druh ubližuje také sám sobě. Někdy o ,,vyvrhelích" říkáme, že jsou to zvířata. To je ale dost špatné přirovnání. Zvířata bojují a zabíjejí buď proto, že mají hlad, aby se mohla spářit a zajistit tak pokračování druhu, nebo aby ochránila mláďata. Člověk je schopen zabít, protože mu někdo nechtěl dát cigaretu. Myslíte, že přeháním? Ale kdepak, takové případy se jistě najdou. Někdy lidé skutečně ubližují z naprosto banálních důvodů. Je snad to, že má někdo odlišný názor, jinou barvu pleti nebo vyznání, důvod zabíjet? Nebo to, že je třeba jen jiné národnosti? I kdyby na tom záleželo, těžko přece ovlivníme, kde a komu se narodíme.

Dost často je mi z lidstva na blití. Už skoro ani nemám odvahu koukat na večerní zprávy. Většinu jich tvoří reportáže o smrtelných nebo hodně vážných nehodách, zkorumpovaných a neschopných politicích a bohužel i nepochopitelné krutosti.

Viděla jsem dnes dokument o druhé světové, a přestože jsem jich už viděla nepočítaně, i tentokrát jsem jen seděla div ne s vyvalenou pusou a nechápala, jak si tohle lidé mohli dělat. Jak může být někdo tak krutý k jiné lidské bytosti? Tváře lidí, vyhublých na kost, byly opravdu děsivé. Stejně jako hřib po výbuchu bomby v Hirošimě. Jsem strašně, strašně ráda, že jsem tuhle válku nezažila.

A víte, co ještě je hrozné? Že někdy stačí jeden člověk, jenom jeden, aby tohle všechno rozpoutal. Někomu prostě hrábne, zatouží po moci, území, pomstě, nebo se mu prostě nelíbí něco, co je jiné, a protože má dar výřečnosti a silné charisma, dokáže na svou stranu strhnout neuvěřitelné množství lidí a zdůvodnit před nimi všechno jím páchané zlo a ještě to vydávat za jediné správné řešení/boží vnuknutí/povinnost atd. A ti, kteří neposlechnou... buď jsou k poslušnosti přinuceni nebo odstraněni.

Naštěstí se snad v každé době najde někdo, kdo bojuje proti takovýmto tyranům nebo i ,,menšímu" zlu. Najdou se takoví, kteří brání nejen přírodu, ale i tvory v ní žijící. Otázka ale zní: bude to stačit?

Kouzlo vnitrobloků

15. června 2012 v 21:17 | Sibelinne |  Kouřové signály
Pro ty z vás, kteří nebydlí/nestudují/nepracují ve městě, vnitrobloky jsou ty prostory obklopené domy. Mohou v nich být parkoviště, hřiště, zahrady nebo třeba venkovní posezení restaurací. Pobývám ve městě teprve dva roky, od té doby, co jsem začala studovat, a vnitrobloky jsem si oblíbila. Jsou to takové oázy zeleně a máte-li štěstí, i klidu.

Když jsem bydlela na minulém privátu, žádný vnitroblok tam nebyl, prostě jenom další barák přes ulici a z kuchyně výhled na jakousi zeď. Na úplně prvním bytě jsme měly výhled do zahrad a dokonce tam byl myslím i přístup z domu. Jenom škoda, že jsem tam nikdy nešla. Teď bydlím zase jinde a tady máme výhled ještě hezčí. Co mě ale hodně mrzí je, že nemůžeme dolů na zahradu. Párkrát jsem tam někoho viděla, ale nevím, kde vzali klíče a kdo se o ni stará, každopádně tam někdo na jaře zryl záhonky a vysázel kytky. Je to vážně hezké, když můžete alespoň z okna koukat na květiny a stromy.

Včera jsem tak chvíli stála u otevřeného okna, koukala do vnitrobloku a přemýšlela. Je to tam takový svět sám pro sebe. Na druhé straně, za domy, cinkají tramvaje a hučí auta, ale toho kousku přírody jako by se to netýkalo. Je tam klid, čistější vzduch... Vrátila jsem se do pokoje, ale natolik se mi líbilo se koukat z okna ven, že jsem si nakonec vzala mikinu, horký čaj a sedla si na parapet toho otevřeného okna.

Bylo tam opravdu krásně. Smrákalo se, postupně se rozsvěcela světla za okny. Dokonce pak začala bouřka, tak jsem tam seděla, poslouchala, jak prší, pozorovala blesky a vdechovala vůni nějakého rozkvetlého stromu, kterou sem tam přinesl vítr mně přímo do nosu. Vykláněla jsem se ven a zjistila, co všechno roste dole, kam běžně nevidím a zjistila jsem, že tam a tam mají balkon, támhle je sušák na prádlo, jeden ze sousedních domů nemá úplnou střechu... Koukala jsem, jak mají lidé zařízené skromné balkonky, jak jsou upravené sousední zahrádky, přemýšlela jsem, kdo tam asi má přístup a kdo ne. Jeden z domů má z vnitřní strany dřevěná okna a spolu s barvou fasády to večer, když se za nimi rozsvítilo, to působilo tak zvláštně domácky.

Asi jsem tak trochu voayer, ale baví mě koukat lidem do oken. Ne, opravdu mě nezajímají jejich ložnice. Vlastně mi ani nevadí, když je okno zakryté záclonami a jsou vidět třeba jenom siluety. Vždycky si říkám, co jsou asi lidé, kteří tam bydlí, zač. Jsou to taky studenti nebo tam bydlí dlouhodobě? Jsou sami nebo mají rodinu? Přistěhovali se nedávno nebo tam jejich rodina žije už po generace? Jak to tam asi vypadá? Jaký mají vkus? Líbilo by se tam mně? Líbí se tam jim? Nebo už se nemůžou dočkat, až vypadnou?

A co vy, kteří bydlíte ve městě? Máte rádi vnitrobloky? Jaký máte výhled z okna? Líbí se vám, nebo už ho ani nevnímáte?

Na kráse nezáleží? Ale prosím vás...

15. června 2012 v 20:34 | Sibelinne |  Kouřové signály
Ať už si to přiznáme nebo ne, každý z nás se honí za krásou. Někdo za fyzickou, jiný za ,,vnitřní" a další třeba za krásou okamžiku. Touha po krásnu prostě patří k životu. Pokud se najde někdo, kdo o sobě prohlašuje, že mu na kráse nezáleží, ať si představí, že žije den co den v hnusném prostředí s ošklivými lidmi a zvířaty, kde místo hudby zní kakofonická směs zvuků a květiny jsou všechny stejně našedlé a páchnou, a pak uvidíme, jestli si to přece jen nerozmyslí.

Vlastně ani nevím, proč si někteří lidé tak odmítají připustit, že jim záleží na kráse. Na tom přece není nic špatného, pokud se to nestane posedlostí. A jak jsem už řekla na začátku, nemusí jít jenom o krásu fyzickou. I když... přiznejte si to, i vy se občas koukáte po přitažlivých exemplářích opačného (no, někdy i stejného :)) pohlaví druhu hommo sapiens, byť máte třeba zrovna rádi někoho, kdo není tak úplně manekýn. Pokud s tím krasavcem nehupnete do postele, tak o co jde?

Kromě vzhledu mohou být samozřejmě lidé krásní i uvnitř, a nemyslím si, že to je blábol, něco, co se "jenom tak říká, když nechcete urazit ošklivku". Znám pár lidí, co nejsou vyloženě oškliví, ale spíš tak nějak obyčejní, ale jsou sympatičtí, přátelští, usměvaví, vtipní a třeba i umí něco obdivuhodného. Takových lidí si pak člověk váží, ať už vypadají jakkoliv. Co s krásným člověkem, se kterým si nemáte co říct a nudíte s ním k smrti?

No a dostáváme se k dalšímu bodu a to je krása okamžiku. Taky už jste někdy zažili chvíli, kdy vám něco připadalo tak krásné, že jste se prostě museli zastavit a chvíli na to jenom zírat? Mně se to stává docela často, když jsem někde v přírodě. Kolikrát mnou projede taková jakoby vlna radosti nebo jak to popsat, prostě si jenom užívám to, že jsem v krásném prostředí. Nebo se mi to stává při poslechu oblíbené hudby. Některé písně, ať už s textem nebo instrumentálky, mě dokáží naprosto zklidnit, dojmout skoro až k slzám nebo naopak vyburcovat a přimějí mě prožít pozitivní emoce. A to je vám někdy opravdu krása :)

No, mohla bych k tomuto tématu pokračovat do aleluja a napsat článek dlouhý jak toaletní papír, ale myslím, že to není potřeba. Však vy víte nejlíp, co je pro vás krásné :)